Osobité rysy duchovního života v době blížících se svátků Narození Kristova

Putujeme čtyřicetidenní cestou, která má obrátit naše duševní zraky ke svátkům Narození Ježíše Krista. K oslavě těchto svátků a k jejich pochopení a uchopení se připravujeme čtyřicetidenním půstem. Procházíme podobnou postní cestou, jako když kráčíme k Pasše. Půst má pomoci očistit a povznést lidské srdce, a tak připravit věřícího na velké svátky, abychom očištěnýma očima duše spatřili Krista Spasitele. Neméně důležitý je však symbolický význam těchto dvou postních dob. Předpaschální půst začíná nedělí připomínky Adamova vyhnání z ráje, a tím je doba postní připodobněna celé starozákonní éře očekávání příchodu Spasitele a vyhlížení zaslíbeného ráje, znovuotevřeného pro vyhnané a Bohu odcizené lidstvo. Podobně to platí i pro předvánoční svatou postní čtyřicátnici. Důkazem správnosti našeho pohledu na starozákonní symboliku tohoto období budiž církevní zasvěcení dvěma posledním nedělím filipovského půstu. Pravoslavný liturgický kalendář označuje tyto dvě neděle jako "neděle praotců" a "neděle svatých otců" (to je neděle bezprostředně předcházející svátku Narození).

Zasvěcení obou nedělí je velice podobné. Oněmi praotci jsou dle kalendária míněni "praotcové Božího národa – všichni starozákonní svatí žijících před Zákonem i po udělení Zákona – od Adama po Josefa Snoubence; i proroci až po Zachariáše a Jana Křtitele. Jsou mezi nimi Adam a Eva i Ábel a Séth, Enoch, Job, Noé, Melchisedek; patriarchové Abraham a Sára, Izák a Rebekka, Jákob a Ráchel i Josef Sličný, Juda a Lévi a ostatní z dvanácti synů Israele; Mojžíš i Áron, Jozue, Debora, Gedeon, Samson, Ruth, Jesse, David, Šalomoun; proroci Samuel, Eliáš, Isaiáš, Ezechiel, Daniel a mnoha dalších".

Svatými otci jsou pak myšleni "starozákonní svatí z rodopisu Ježíše Krista a všech, kteří žili vírou v zaslíbeného Mesiáše: patriarchové Abraham, Izák, Jákob a Juda; Daniel a tří mládenci i ostatní".

Církev nás provádí touto postní cestou, abychom podobně jako starozákonní lid toužebně vyhlíželi narození Spasitele. Říkáme tomuto půstu před Narozením Kristovým - filipovský půst (protože začíná po svátku apoštola Filipa); západní křesťané používají starobylé označení advent, které je poměrně výstižným vyjádřením symbolické roviny této postní doby. "Advent" znamená příchod a v přeneseném smyslu vyjadřuje očekávání, vyhlížení, blížení se.

S prvními stopami západního adventu se můžeme setkat v polovině 5. stol. v Ravenně a polovině 6. stol. i v Římě. Má charakter přípravy na oslavu svátku Narození. Půst byl spojen s touto dobou jen na některých místech.

Každoroční postní či adventní čas před svátkem Narození je tedy opravdu hlubokým symbolem té předlouhé starozákonní cesty od potomků Adamových až k Panně Marii. Je to doba, v níž se spojuje na jedné straně zármutek lidské duše, hříchem odtržené od Boha, a všechny ty tragické projevy tohoto vnitřního rozkolu, a na straně druhé radost Božího příslibu a naděje z proroctví o příchodu Mesiáše, který napraví to, co první člověk pokazil a co žádný z jeho potomků už napravit nedokázal.

* * *

Starozákonní doba měla v Boží prozřetelnosti mj. přivést lidstvo k tomu, aby okusilo celou hlubinu svého pádu, aby okusilo tmu propasti, do níž se řítí člověk oddělený od Boha. Lidstvo mělo svou vlastní zkušeností zjistit, že člověk nemá dost sil, aby se vlastním přičiněním z tohoto neštěstí osvobodil. Jako ten, kdo se propadá do bažiny, nemůže sám sebe chytnout za vlasy a vytáhnout se ze smrtícího močálu. Tak bylo lidstvu vrchovatě "dopřáno" pochopit, jakou cestu si zvolilo, kam vede život v hříchu. Tak mohl vnímavý člověk lépe ocenit příchod Spasitele. Jedině tonoucí ubožák může zažít takovou míru šťastné radosti z člověka, který k němu připlouvá na lodičce; pouze těžce nemocný a v bolestech zmírající člověk horoucně touží po lékaři.

Postní doba nám otevírá stejné zření. Křesťan uvedený církví na cestu pokání může nahlédnout stav svého srdce. Může vidět tu propast ve svém nitru. Okusit všechnu svou neschopnost, nedostatek vlastních sil k nápravě. Pochopí-li, jak těžce je nemocen, může celou silou své duše zatoužit po lékaři. Zamyslí-li se člověk v průběhu půstu nad marností světské pomíjivosti, uzří zároveň, jak ho tato marnost spoutala a jak vysává život z jeho srdce. Současně však vidí, že sám není schopen na tomto svém smutném duchovním stavu nic podstatného změnit. Až tehdy skutečně ocení příchod Zachránce. Teprve při duchovním nazírání své bídy se zaraduje nad evangelijní zprávou: "Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán!" (Luk 2,10-11) Narodil se totiž ten, "v němž byl život a život byl světlo lidí" (Jan 1,4), "aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný" (Jan 3,15). Neboť ten, "kdo věří v Syna (Božího a syna Panny), má život věčný" (Jan 3,36).

* * *

Před našimi duchovními zraky mohou v průběhu předvánočního půstu pomyslně defilovat všechny významné starozákonní postavy, které žily vírou na příchod Spasitele a nadějí na splnění Božího zaslíbení. Kolik víry a vytrvalosti museli tito velikáni lidských duchovních dějin osvědčit! Jakou sílu ducha museli prokázat, když jim bylo dáno prožít své životy někde uprostřed těch tisíciletí před příchodem Krista, a přesto neumdleli, nepadali duchem, nesešli z cesty a duchovně se neztratili v této době očekávání, kdy mohli jen v matných předobrazech a mihotavých záblescích zahlédnout odlesk slávy příchodu Kristova. Vždyť éra očekávání mnoho a mnohonásobně přesahovala dobu vymezenou jejich pozemským životům. Bylo to jako putování v husté mlze, která jen tu a tam na mžik trošičku prořídne a vynoří se z ní nezřetelné obrysy vzdáleného cíle cesty. Jen prorockému zření bylo dáno spatřit tyto obrysy, všichni ostatní se museli spolehnout na zděděnou víru a povzbuzování proroků.

Hle, jak prorokoval jeden z nich o Kristu: "Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele." (Num 24,10) Tak se ukazoval Kristus prorokům - viděli ho, ale ještě tam nebyl. Hleděli na něj z nesmírné vzdálenosti přes krutě dlouhou řadu staletí.

Uvažujeme-li v období filipovského půstu o tomto hrdinství a o věrnosti těch největších hrdinů starozákonního Božího lidu, můžeme z takových myšlenek načerpat tolik potřebnou inspiraci a vzpruhu i do dnešních dnů. Jak některé doby lidských dějin, tak i některá období lidského života jsou, jako když padne mlha či dokonce duchovní tma. Nic není jasné. Nevidíme cíle své cesty. Dokonce se zdá, že Bůh se neprojevuje a je velice vzdálen. Vypadá to, jako by nás nechal napospas zlu a chaosu, či zlovůli nebo lidské nevědomosti. To jsou doby, kdy je potřeba osvědčit věrnost. Kdy jen očima víry se můžeme orientovat a jen za použití největší trpělivosti je možno vydržet. V tom tkví náš úkol v takových temných časech.

Na příkladu starozákonních svatých vidíme, že Hospodin Bůh neustále pracoval - i když to zrovna nebylo lidským očí viditelné a neprojevovalo se to žádným postřehnutelným způsobem - a stále chystal a připravoval naplnění toho, co slíbil. V postní době si nyní lépe než kdy jindy můžeme uvědomit, že i dnes Bůh stále pracuje a jeho sliby nejsou plané. Všechna proroctví se nakonec naplní a Boží výroky se stanou. Na to se můžeme plně spolehnout. Možná je jeho vůle jiná, než jak si ji představujeme, ale Hospodinovo dílo se stále děje. To znamená, že nejvyšší dobro se stále uskutečňuje.

* * *

Přes starozákonní toužebné vyhlížení Spasitele se dostáváme k dalšímu rozměru předsvátečního půstu, který je v jistém smyslu tělesným podobenstvím o stavu lidské duše oddělené od Boha. Půst oslabuje tělo. Zvláště, když se zbožní lidé dříve postili podle postní akrivie (tj. v plné přísnosti postního pravidla, což se dnešním duchovně slabým lidem nedoporučuje), bylo tělo opravdu zemdlené a těžce unavené. Jen s obtížemi může takový člověk konat namáhavé fyzické práce. Objevuje se přirozená touha po silném pokrmu a po všem, co tělu navrací zdatnost. Postník touto askezí cvičí svou vůlí a bojuje s touhou po jídle, zároveň však může svůj tělesný stav vnímat jako podobenství. Stejně jako lidské tělo touží být silné, tak i lidská duše ve své hlubině touží po síle, kterou jí ovšem může dát jen duchovní chléb, čili duchovní pokrm. Takový pokrm může dát člověku jedině Bůh. Pán o tom pravil např.: "Mým pokrmem je činit vůli toho, který mne poslal." (Jan 4,34) Nám pak dal tento pokyn: "Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka (tj. Kristus dávající své Tělo a Krev)." (Jan 6,27) "Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu." (Jan 6,33)

To, co dává lidské duši sílu a vlévá do hladem zmírající duše hojnost života, je její sjednocení s Bohem. To je princip pravého duchovního pokrmu pro lidskou duši. A když se v postní době omezujeme (alespoň maličko) a pocítíme trošku toho vysílení z nedostatku nasycení, můžeme si skrze to uvědomit, jak zesláblá a vyhladovělá je lidská duše bez Boha, jak nesmírně touží naše duchovní nitro po nasycení a po příchodu Pána do našeho srdce.

* * *

Půst posiluje lidské srdce, a tím v nás rozhojňuje naději, že i my budeme dědici Božího království. Očištění - tj. pevná vůle, boj proti pokušení, vášním a hříchu, což je podstatou půstu, - dává lidskému srdci smělost před Bohem. A pokorná smělost srdce otevírá lidskou duši k přijetí spásy. Tato smělost souvisí s naším synovstvím - je to důvěrný vztah k Otci, vztah plný lásky, úcty a oddanosti. V pateriku jeden avva říká: "Máš-li srdce, můžeš být spasen." (Původ výroku neznám. V ruském překladu prý tento citát není.) Zřejmě se tím myslí očištěné a posilněné srdce. I starec Paisij Svatohorec varuje křesťana před pácháním poklesků a hříchů, protože berou člověku smělost a nesmělý člověk se nemůže Bohu přiblížit.

* * *

Každá z evangelijních událostí, které jsou klíčové v dějinách naší spásy, má svou duchovní přitažlivost. Přitahuje lidskou duši a vábí k sobě lidské srdce. Je to dáno tím, že se jedná o Boží projev a navštívení, a hluboko ve svém nitru každá lidská duše Boha miluje a nikdy nemůže přestat ho milovat, protože je Jeho dílem. A tak cítíme v době těchto blížících se svátků, spojených s událostmi stojícími na počátku Evangelia, v duši teplo a touhu po účasti na oslavě Narození Kristova. Těšíme se na tyto svátky. Krásně je to vidět na dětech, které cítí, že se přibližuje něco něžného a hřejivého. A když se podle výzvy Kristovy staneme také trošku dětmi, jistě budeme i my ve svých - marnostmi někdy tak zemdlených - srdcích intenzivněji prožívat dobu filipovského půstu. To, co nám právě v tomto období chce Církev zprostředkovat, je tak krásné a posilující! Oddáme-li se tomu, zapomeneme na vše dočasné, marné a znepokojivé, čím se nás světský duch snaží zaujmout, ulovit, naplnit tím naše srdce a umrtvit je pro duchovní život.

Není pro to nutno učinit mnoho. Stačí se nechat vést Církví - její vírou a tradicí - naslouchat a nechat se doprovázet filipovským půstem k Narození Kristovu. Vždyť nás přivádí k setkání s Bohem. Co by ještě kdo mohl chtít většího?

Zdroj: http://www.ambon.or.cz