Padesátnice
Svatodušní svátky - den Svaté Trojice.

27 května 2018

Nedělní čtení Evangelia

Evangelium podle Jana (Jan 7, 37-52)

37. V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!
38. Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo."
39. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.
40. Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: "To je skutečně ten Prorok!"
41. Druzí prohlašovali: "Je to Mesiáš!" Jiní namítali: "Což přijde Mesiáš z Galileje?
42. Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?"
43. A tak došlo v zástupu kvůli němu k roztržce.
44. Někteří ho chtěli zadržet; ale nikdo na něj nevztáhl ruku.
45. Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům a ti se jich ptali: "Proč jste ho nepřivedli?"
46. Oni odpověděli: "Nikdo nikdy takto nemluvil /jako tento člověk/!"
47. Farizeové jim řekli: "I vy jste se dali svést?
48. Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů?
49. Jen tahle chátra, která nezná zákon - kletba na ně!"
50. Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel /a to v noci/, jim řekl:
51. "Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?"
52. Řekli mu: "Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!"

Kázaní

Tento třídenní svátek má řadu názvů: Letnice, Padesátice, Svatodušní svátky, Sestoupení Svatého Ducha, svátky Svaté Trojice. Dále se mu říká „zelené svátky“ (zelená je barvou Svatého Ducha a interiéry chrámů jsou vyzdobeny hojností zeleně: někde jsou v chrámu zelené stromky bříz či ratolesti dubu, jinde - zvláště v Rusku - je na podlaze rozprostřena čerstvě posečená tráva nebo jsou rozloženy haluze dubové; nosí se i květiny; při večerní bohoslužbě drží všichni sloužící duchovní v rukách květy apod.); liturgickou barvou svatodušních svátků je zeleň.

V chrámu je vystavena ozdobená ikona Sestoupení Svatého Ducha, resp. ikona Nejsvětější Trojice.

Je to svátek radostný a patří nejen do Dvanáctera velkých svátků, ale i do trojice těch největších: Pascha, Padesátnice, Narození Kristovo. Pascha je radostná, energická a jásavá. Narození Kristovo je tichým a tajemným svátkem. Letnice mají v sobě jakousi zvláštní lehkost, povznesenost... Není divu, vždyť jsou to vlastně svátky daru duchovního života.

Naše úvahy o svatodušních svátcích začneme odvíjet od církevní hymnografie, resp. od kondaku svátku, který je v tomto případě středobodem celé svatodušní hymnografie. Protože se kondak u nás - narozdíl od zbytku světa - při českých pravoslavných nezpívá, uvedu sem jeho překlad.

Mimochodem, je vskutku zarmucujícím jevem zkráceného českého pravoslaví, že při liturgiích nepoužívá kondaky, které většinou nesou hlubší sdělení než tropary. Pro ty, kteří se neorientují v typikonu: každý den, každý svátek, každá památka svatého je církví oslavována mj. párovou dvojicí krátkých hymnů - troparem a kondakem. Tropar bývá namnoze kratší než kondak. Tropar mívá obecnější obsah, postihuje jakýsi základní rámec svátku a tvoří vlastně úvod ke kondaku, který už jde více do hloubky a vystihuje vnitřní obsah svátku. V Čechách je většinou zvykem zpívat jen tropar bez kondaku, což je nejen v rozporu s celosvětovou pravoslavnou tradicí, ale především toto roztržení základního hymnografického páru ochuzuje věřící a odděluje je od přístupu k vnitřnímu tajemnému obsahu svátku.

Svatodušní kondak:

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky, rozdělil národy.
Když však apoštoly poděliljazyky ohnivými, povolal všechny ke sjednocení.
Oslavujeme tedy jedním hlasem Nejsvětějšího Ducha.

Padesátnice je zde stavěna jako protipól k Babylonu - čili Církev, jako společné dílo Boha člověka, proti babylonské věži lidské pýchy. Boží dílo s člověkem kontra lidská svéhlavost, neposlušnost a vzpurnost. Při vykreslování tohoto kontrapunktu je kladen zvláštní důraz na fenomén jazyka. Obraz načrtnutý kondakem je vystavěn právě na základě události, která se při Padesátnici stala, - seslání jazyků. Právě ony jazyky jsou církevní hymnografií tedy považovány za součást samotné podstaty události svatodušního svátku, nikoliv za nějaký vedlejší projev sestoupení Ducha. A protože Bůh nebere zpátky dar, který Církvi dal, hovoří zde tento jazyk od Padesátnice až po dnešní časy. A to bude naše hlavní téma. Začít však musíme v době ještě dávnější, než je éra apoštolská, resp. Padesátnice.

V náznaku se ve znění kondaku připomíná jazyk ráje, s jehož pomocí se člověk domlouval s Bohem; nebeský jazyk, společný pro celé lidstvo, byl zmařen lidskou pýchou. Všem lidem byl změněn jazyk, nikdo si už neponechal původní způsob řeči. A není to jen lingvistická záležitost. Jazyk úzce souvisí s lidským nitrem. Mluvení je vlastností lidské duše (proto zvířata nemohou mluvit; vyjma papoušků ovšem). Často o člověku v modlitbách hovoří jako o „duši mluvící“. Pýcha a hluboký duchovní úpadek však lidem odebraly něco více než jen společnou mluvu. Zbavily je především vnitřní řeči s Bohem i vnitřního porozumění a schopnosti dorozumění s Hospodinem. Je to zkázonosné dílo pokračujícího prorůstání hříchu do nitra člověka. Stav hříchu již změnil celého člověka, není místo v lidech, které by nebylo infikováno. Člověk se rozkládá zevnitř. Duše lidská přišla v dobách Babylonu o další část svých schopností, o část daru duchovní výmluvnosti.

Hřích a vášně pozvířečťují člověka a způsobují němotu jeho duše, která ztrácí část toho, co ji činí lidskou. Tím, že si lidé v Babyloně přestali rozumět, přicházejí o dar vzájemného porozumění a stávají se svým způsobem jakoby němými. Kdo se nedokáže vyjádřit a sdílet se, ten je vlastně jako němý, bez ohledu na to, zdali vydává nějaké zvuky či je potichu. A z opačné strany: komu nerozumíme, ten je pro nás jako němý. To přirozeně chápeme všichni. Jen na okraj: slovo "němec" v češtině vzniklo původně od slova "němý" - ve smyslu hovořící nesrozumitelně. Vzpomínám si, jak mi někdo starší vyprávěl, jak se kdysi v první polovině 20. století přestěhovali do kraje, kde nerozuměli jejich moravskému nářečí, a tak o nich místní říkali, že jsou to "němci".

A dále - vzpomeneme si, jak anděl potrestal Zachariáše, který neuvěřil jeho zvěstování o narození Jana Křtitele? Němotou. „Že jsi neuvěřil, budeš němým, dokud se to vše nestane.“ Jakoby bylo naznačeno, že dar řeči a víry spolu souvisejí. Je to obojí typicky lidská vlastnost lidské duše, obojí patří k podobě Boží, podle níž jsme byli stvořeni. Kdo nevěří Bohu, resp. v Boha, stává se vlastně němým (chápáno nyní v duchovním smyslu - čili nic, co nevěřící říká, nemá "hlavu ani patu", jsou to před Boží tváří jen zvuky, blábolení, není to řeč v původním smyslu toho slova).

Odebrání společného jazyka není mstou Boží. Podobně jako při vyhnání z ráje je to nutný důsledek stavu, do něhož se lidstvo dostalo. Nejdříve přestali lidé být schopni přebývat v ráji Boží blízkosti, který se jim stal nesnesitelným, pak se přišli o způsobilost podržet si jazyk ráje a obrátili tento dar jako zbraň proti Bohu a potažmo proti sobě. Bůh jim bere společnou řeč, aby je zachránil před sebezničením. Lidstvo se rozptýlí a nezničí samo sebe.

Při sestoupení Ducha Svatého v den padesátý po Vzkříšení začíná na zemi opačné duchovní dílo, než byl Babylon. Nejprve na apoštolech a posléze na všech, kteří přijímají účast na Církvi. Vnitřně rozložený člověk je léčen duchovním ohněm. Jako se hnisající rána vypaluje rozžhaveným železem ku zničení infekce, tak podobně infekci hříchu v lidské duši ničí žár Ducha.

Jak očišťujícím působením Ducha Svatého ztrácí hřích vládu nad lidským uvažováním a niternými pohyby lidské duše, vrací se spolu s tím člověku i dar nebeského jazyka. Tento duchovní jazyk se na naši Zemi vrací při Padesátnici. Apoštolé byli předem duchovně očištěni k jeho přijetí, připraveni byli už Ježíšem Kristem; viz jeho vlastní slova: "Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil" (Jan 15,3). Je ten samý jazyk ráje, který spojuje lidi, vytváří porozumění a společenství církevní, a zároveň řeč, jíž se domlouváme s Bohem. Duch Svatý vrátil tento jazyk lidem, dává se všem, kteří odpoví na Kristovo volání k návratu domů, k Otci. Tento jazyk stále v Církvi žije, stejně jako v ní začíná už zde na zemi v předjímce přebývat sladký ráj. Do jeho lexika patří Božská liturgie, každá modlitba, kterou pronášíme s duchovním zápalem; každý bohoslužebný úkon, do něhož vkládáme oheň lásky k Bohu, je tímto jazykem. Veškerá zbožnost, která je předcházena očišťujícím asketickým zápasem, se stává svatým hovorem s Bohem i mezi bratřími vzájemně. Proto může liturgie, modlitba a veškerá naše zbožnost sjednocovat, vytvářet společenství s různohlasných lidí. Duchovní bohoslužba, žijící uvnitř naší liturgie, je naším společným jazykem.

Podstatou lidské jednoty je dorozumění člověka s Bohem. Nic jiného nemůže sjednotit lidi, než jedině když najdou společnou řeč s Bohem; pak teprve najdou společný jazyk mezi sebou vzájemně. To je zvláště aktuální v dnešním politickém kontextu sjednocování Evropy a dále pak i celého světa pod jednu společnou lidskou vládu. Přičemž se architekti této nové jednoty lidstva ani příliš netají inspirací Babylonskou věží! A na čemže se buduje tato panevropská jednota? Ani největší idealista asi nehodlá tvrdit, že by to bylo na základech zbožnosti (dokonce ani pouho-pouhou zmínku o křesťanských kořenech Evropy se nějak nedařilo protlačit do preambule navrhované evropské ústavy). Tato jednota se buduje na penězích. Samozřejmě to takhle okatě nikdo neřekne; hovoří se o společném trhu, o prosperitě, konkurenceschopnosti, o hospodářství, jednotné měně, volném pohybu zboží i osob apod. Ale ve své podstatě je do základů nové babylonské věže vložen prachsprostý mamon. A že nelze sloužit zároveň Bohu a mamonu, nemusíme z Evangelia ani připomínat, že? (Tudíž i ten, kdo by nikdy nic nezaslechl o všelijakých temných piklech, které se za integračními plány skrývají, může si na základě prosté znalosti Evangelia učinit obrázek, jak je Bohu toto zednicko-věžařské dílo asi milé...)

Dokonce i vnější tvářnost bruselského ústředí má připomínat nedostavěnou Babylonskou věž (jako by chtěli říci: my to dostavíme, a naše věž bude mít vrchol v nebi; tentokrát se to povede, už jsme dost mocní a žádný Bůh nás již nezastaví).

Tyto řádky nejsou jen nemístným politickým odskokem od tématiky našeho svátku. Nikoliv, přímo se dotýkají samotného jeho obsahu. Buď Babylon lidský nebo Církev svatá. Svět nebo nebe. "Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím" (Jakub 4,4). Avšak dosti už o tom.

Ještě k tomu společnému jazyku. Není to myšleno jen symbolicky. Opravdu to tak "funguje" nejen na duchovní rovině, ale i na té nejpraktičtější. Nebeský jazyk - dar Ducha - překonává rozdělení lidských pozemských jazyků. Mám s tím osobní zkušenost. Při naslouchání starci Emiliánovi na Athosu (byli jsme tu pohostinu asi před 15 lety) jsme náhle rozuměli jeho řeči i bez tlumočení překladatele, který byl stejně jako my tak uchvácen tím, co starec děl, že zapomněl překládat (poznamenávám, že jsme v té době neuměli řecky téměř ani slovo). Archimandrita Emiliános vypravoval o Ježíši Kristu, o Církvi, o Pravoslaví, o duchovním životě, a o velikých dílech Božích. A nestalo se to jen jednou. A další lidé hovoří o vlastní podobné zkušenosti.

Nuže, dále. Lidé, kteří se věnují modlitbě srdce, se spolu domlouvají beze slov. Proč se duchovní lidé navzájem vždy ihned poznají a vědí o sobě, kde který žije, aniž by se kdy viděli? Jejich duše hovoří stejným duchovním jazykem a ten je slyšet přes velké vzdálenosti.

Ze života např. Lavrentije Černigovského jsou známy případy, kdy po cestujících věřících nechával ve vzdálených místech pozdravovat někoho, s kým se nikdy neviděl, nesetkal ani si nedopisoval. Leč oba o sobě dobře věděli.

Darem Ducha Svatého oplývá ode dne Padesátnice Církev Boží. A tento nevyčerpatelný dar uděluje věřícím. Počátkem toho neustálého duchovního obdarování je svatá Tajina myropomazání, která se koná ihned po křtu. Při ní se tělo nově pokřtěného bratra označuje na významných místech svatým myrem (olejem svěceným patriarchy na Velký čtvrtek), a uděluje se tak pečeť daru Ducha Svatého. Kéž se každému podaří zachovat tuto pečeť bez pohany a zneuctění. »Nezarmucujte (přesněji: neurážejte) svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení« (Efez 4,30). Křesťan darem Ducha Svatého získává předpoklad rozumění tomu "nebeskému jazyku", jímž se mluví v Církvi v modlitbách a jímž se hovoří s Bohem, a otevírá se mu přístup do neklamného duchovního života, jímž »se Duchem Svatým upevňujeme ve „vnitřním člověku“« (Efez 3,16; pravosl. překl.).

Pro svět je náš duchovní život nepochopitelný. Jak praví apoštol: »Přirozený (dosl. duševní) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen duchovně. Člověk duchovní je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen« (1. Kor 2,14-15).

Dar Ducha přijímáme, abychom už nežili tělesně, nýbrž duchovně. »Kdo žijí podle těla, smýšlí tělesně, kdo žijí duchovně, uvažují o duchovním. Myslet tělesně je smrt, ale přemýšlení o duchovním je život a pokoj. Tělesné uvažování je nepřátelstvím vůči Bohu... Jestliže žijete podle těla, tak umřete, ale umrtvujete-li Duchem díla tělesná, pak budete živi. Vždyť ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, jsou synové Boží« (Řím 8,5-14; pravosl. překlad.).

Udělením daru Ducha Svatého tedy Církev otevírá každému bránu do věčného života, k neustálému přijímání Ducha Svatého, k očišťování, ku zření, k vedení, ke způsobu života, který není veden vášněmi a hříchem. Podstatu křesťanského duchovního života lze postihnout třema slovy: získávání Ducha Svatého. Tak to vysvětluje sv. Serafím Sarovský ve své besedě.

Dar duchovního jazyka získala ještě před apoštoly Panna Marie; obdržela jej při své osobní padesátnici, kdy na ni sestoupil Duch Svatý a ona počala Pána Ježíše. (To je, myslím, jeden z důvodů, proč byla v určité periodě křesťanských dějin na ikonách Padesátnice Maria někdy zobrazována s apoštoly, jak i na ni sestupuje oheň Ducha, ač při samotné události sestoupení Ducha na apoštoly v den padesátý zřejmě přítomna nebyla; viz o ikonografii svátku ještě poznámku níže.) Tímto nebeským jazykem ráje podle předávné tradice zpívala ukolébavky maličkému Ježíškovi.

Tento nebeský jazyk zvláštním způsobem pokračuje v církevní hudbě - mám na mysli zvláště starobylou křesťanskou hudbu byzantskou. Když se zaposloucháme do melodiky byzantského bohoslužebného zpěvu, zaslechneme tam pradávné melodie, staré jako svět. Jsou tam sledy tónů a střípky něčeho pradávného, co sahá až k dávnému ráji; nahmatáme tam nitky vedoucí až k nebeskému jazyku prvních lidí. Dílem Ducha Svatého byla tato památka na ráj, jejíž zlomky se udržely v nejvnitřnějším nitru lidí, v Církvi nejen udržena, ale i ucelena, a hlavně obnovena i dále rozvíjena. Protože se jedná o neartikulovatelnou zkušenost, nevypravitelné sdělení, bylo to pod působením Ducha ukládáno do neslovesné církevní tradice, do posvátné tradice bohoslužebné hudby. Jak totiž vyslovit nevyslovitelné, jak lze vyprávět o nebi? Už ap. Pavel píše o svém slyšení řeči nebeské: »Vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví -  a uslyšel nevypravitelná slova, jež člověku nelze vyslovit« (2. Kor 12,3-4; pravosl. překl.). Jazyku, kterým se hovoří na nebesích, zde na zemi nejlépe odpovídá hudba, resp. zpěv. A jsem přesvědčen, že nejlépe prastará hudba tradičního byzantského zpěvu. Proto mniši na Svaté Hoře Athos, kteří mají duchovní zkušenost, nedají na tento způsob zpěvu dopustit.

Mnich Mojžíš Svatohorec na Athosu píše:
»Svatohorské církevní zpěvy v sobě skrývají jedinečný dar. Někdy je to tak, jako bys je začínal zpívat společně s Bohem, a jindy zase, jako bys ses Jím chtěl nechat vést. Možná zde také záleží na rozpoložení žalmisty a naslouchajícího, ne tolik na notách ve voskově bledém zpěvníku.« (Agripnie na Agion Oros; "agripnie" znamená celonoční bohoslužbu, bdění)

To je důvod, proč při bohoslužbách s byzantským zpěvem je možno strávit šest, sedm hodin na sváteční bohoslužbě, aniž by člověk potřeboval rozumět jedinému slovu textu. Sám způsob této hudby vytváří v lidské mysli modlitební ponor do hlubin v nitru a otevírá cestu k osobní modlitební zkušenosti.

»Agripnie má svůj rytmus a plyne pokojně. Typikář má svoji mysl hluboce pohrouženou do průběhu bohoslužby. ... Říká se stále, že lepší je dívat se, než poslouchat. To se však určitě netýká svatohorské agripnie. ... O. Miron říká, že Bohorodice miluje naslouchat mnichům, kteří zpívají tradiční starobylé hymny a tropary, nikoliv však těm novodobým muzikálním zpěvům.« (Mnich Mojžíš: Agripnie na Agion Oros)

Ukolébavky Panny Marie jsou v řeckých bohoslužbách udržovány jako pradávné písně beze slov (tzv. „te-ri-rem“, zpěv andělů). Tato duchovní hudba, dočista oproštěná od textového sdělení, je sama jazykem, kterým se v Církvi hovoří a mluví k Bohu. Lidé, kteří mají dar Ducha, této řeči rozumějí a nepotřebují žádný výklad.

Zpěvu te-ri-rem se také někdy říká zpěv proroků. A to právě kvůli souvislosti s jazykem, jímž Duch Svatý dává promlouvat: »Sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení« (Skutky 19,6).

»Stál jsem v chrámové lodi jako věčný katechumen a sledoval dlouhé bdění, velký vchod, pohybující se polyeleo, klanějící se otce s obnaženými hlavami, byl slyšet hlas, ozýval se zpěv jako z hlubiny propasti, pomalu se pozdvihující, to byla velká Agripnie na Agion Óros. Chudý, bez hodnosti, jako poslední služebník jsem se klaněl při proneseném požehnání „na přímluvy svatých Otců našich“ a utíkal jsem jako dítě, které vzalo sladkost z mísy, abych se schoval. Avšak zůstalo tam ještě mnoho sladkostí ...« (Mnich Mojžíš: Agripnie na Agion Oros)

Povšimněme si, co apoštolé říkali tímto nebeským jazykem. V Písmu je to velice přesně specifikováno: o velikých dílech Božích. Přesně toto nonverbálně sděluje tradiční byzantská bohoslužebná hudba. Nepotřebuješ rozumět slovnímu znění, jenom samotné poslouchání tohoto zpěvu spolu s účastí na bohoslužbě dává povstat tomu duchu nebeského jazyka, který i dnes v chrámech vypravuje o velikých dílech Božích. A je tomu rozumět vpravdě překrásně. A nelze se nikdy dosyta nabažit naslouchání tohoto sdělení. (Osobní zkušenost z řeckých monastýrů.)

Poznámka k vývoji ikony Padesátnice.
Ve 3. - 5. století křesťanských dějin byla na ikonách Padesátnice Maria zobrazována s apoštoly. Ve 3. století totiž vzniká společná ikonografická kompozice svátku Nanebevstoupení - Padesátnice (známá např. z ampulí z Moncy), která se udržuje až do 6. století. V této kompozici zaujímá centrální místo mezi apoštoly Panna Marie. Byzantská ikonografie však tento typ ikony nepřijala a vyvíjí vlastní typ ikony Padesátnice. Nová ikonografická kompozice Sestoupení Svatého Ducha vzniká v Byzanci v 7. století z ikon tzv. "učitelství Kristova", a centrální místo Kristovo uprostřed svatých apoštolů je nahrazeno prázdným trůnem (trinitární symbol; Trojice všudypřítomná a nezobrazitelná). Celá kompozice je dole doplněna dvěma skupinami osob, které symbolizují pohany a národy. Tyto skupiny se později transformovaly v královského starce "Kosmos" (Chronos). Tento proces je završen v ranně poikonoborecké epoše za patriarchy sv. Fótia (u nás doba cyrilometodějská). Západ se tohoto byzantského vývoje již neúčastnil, a proto se tam nastálo udrželo zobrazování Letnic s Pannou Marií uprostřed apoštolů.

Součástí svatodušní večerní bohoslužby je zvláštní obřad. Uprostřed ní všichni pokleknou - kněz před ikonostasem (resp. v otevřené královské bráně) čelem k věřícím, věřící čelem ke knězi; je-li věřících dostatečně málo, mohou vytvořit symbolický kruh, do jehož středu se může postavit velká svíce, k níž jsou všichni obráceni. Plamen a světlo svíce symbolizuje oheň Ducha Svatého i plamínky nad hlavami apoštolů, její postavení uprostřed věřících a jejich obrácení do středu je výstižným obrázkem přebývání Ducha Svatého uprostřed shromážděných věřících. Klečení je tu výrazem uctívání Ducha, třetí Osoby Božské Trojice. Při tom se koná modlitba k této Boží Osobě.

Přítomného člověka při tomto obřadu nemůže nenapadnout, jak názorně se tímto starobylým obyčejem zjevuje naše víra, že Duch Svatý je Někdo, nikoliv pouhé něco. Je to Osoba, ne jenom nějaká síla. Je to Někdo, s kým hovoříme, k Němuž se modlíme, Jehož vzýváme. Někdo, kdo naslouchá, kdo je milosrdný, kdo se smilovává, kdo koná dílo záchrany člověka, kdo »lká nad námi vzdechy nevypravitelnými«.

Mnoho dnešních lidí není tak zabedněných, aby byli dočista ateisty. Běžně se setkáváme s "náboženským vyznáním": "Já věřím v něco nad námi; v něco, co nás přesahuje; že je něco mezi nebem a zemí; něco po smrti, něco..." Všimněme si právě toho slůvka něco. Nikoliv někdo, nýbrž něco. Nějaká věc, záležitost, síla, děj, zákon, osud. Tito lidé sice ještě věří ve věci duchovní, ale už nikoliv v Ducha. To je jako vidět ruku, ale ne už tělo a hlavu. Co se to dnes děje s lidmi, že nejsou schopni či ochotni učinit další krok ve svém poznávání? Domnívám se, že se jedná o svého druhu pohodlí či jakousi ztrátu vnitřní tenze, odhodlání, touhy po poznání, po dosažení cíle, po pravdě. Věřit, že existuje něco duchovního a tajemného, je příjemné, vzrušující, ale k ničemu nezavazující, žádné nároky na člověka nekladoucí. V okamžiku, kdy přijmeme víru nikoliv už jen v něco, ale v Někoho, začínáme vstupovat do vztahu. A to může být nepohodlné, protože vztah klade na člověka jisté požadavky, žádá si od nás nejen přijímat ale i dávat. A přesně o to se v křesťanství jedná. Není to konzumace zážitků (jak si to nesprávně vysvětlují často právě ti křesťané, kteří sami sebe nazývají "letničními"), je to nejen vstup, ale řekl bych přímo vtažení, člověka do vztahu s Bohem.

Vztahy - to je - jak se zdá - pro dnešního člověka opravdu problém. Slábnoucí a ochabující mysl lidí se uzavírá do sebe, stahuje se jako hlemýžď do ulity. Netýká se to zdaleka jen vztahu člověka k Bohu. Vidíme, jak je pro moderní mladé lidi stále obtížnější navazovat vztahy mezi sebou. Celá armáda mládeže dnes dává přednost vysedávání u internetu, než by vyšla do světa. Ta neuvěřitelná obliba telefonování, e-mailování, chatování, SMS, ICQ (a dalších (ne)komunikačních výmyslů) vypovídá o tom, že lidé mají jakýsi vnitřní problém setkat se a být spolu. A když se už sejdou, pospíchají a nedají vzájemnému setkání ten čas, který je potřeba, aby se začalo vzájemné sdílení. A jak často je poukazování na zaneprázdněnost a spěch jen výmluvou, abychom nemuseli zůstat s přítelem déle a třeba spolu jen mlčeli... Tato mentalita se už promítá dokonce i do obtíží uzavírat manželství a zakládat rodiny. Stoupající počet současných mladých lidí už vůbec nehodlá vstoupit do manželství a dobrovolně prožívají své životy jako tzv. "singles".

S druhé strany si komplex z neschopnosti reálného hlubokého positivního vztahu někteří lidé s nedospělou psychikou odreagovávají zvýšenou agresivitou. K okolí, s nímž se mi nedaří navázat vztah, se chovám nepřátelsky či s pohrdáním nebo už se zformovanou záští a touhou ublížit, resp. ničit.

Duch Svatý dává člověku vztah k Bohu. Činí z nás syny Boží, když nás učí volat k Bohu: „Otče!“ (Jak to píše z vlastní zkušenosti a ze zjevení, které mu Bůh dal, apoštol Pavel.) Skrze Osobu Ducha se vztah mezi člověkem a Bohem uskutečňuje. Tím, že se všichni stáváme syny Božími, stáváme se sobě navzájem rodnými, a tak nalézáme hluboce důvěrný vztah k sobě vzájemně.

»Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží« (Řím 8,14). »Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!« (Řím 8,15) »Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.  A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou.« (Galat 4,6-8)

Duch Svatý nás učí modlitbě. Znamená to, snad, že bez Ducha Svatého by nikdo nedokázal přečíst nějakou modlitbu z papíru? Nebo že by vlastními slovy nedokázal zformulovat prosbu k Bohu (je potřeba zvláštní působení Ducha Svatého, aby se člověk lačný po majetku modlil např.: Bože, dej mi peníze; nebo: Učiň, abych vyhrál v loterii?) Nikoliv. Je-li psáno, že Duch Svatý učí křesťana modlit se, hovoří se zde o modlitbě, která je rozhovorem a která předpokládá vztah lásky; vnímám při tom, že já hovořím a druhý naslouchá, a především - toto modlitební společenství lásky spojuje a sjednocuje člověka s Bohem. To je dar modlitby od Ducha Svatého.

»Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním« (Řím 8,26).

Kristus nás chtěl mít nejen služebníky ale i přáteli. Činí je z nás Duch Svatý. Ježíš pravil, že kde jsou dva neb tři v jeho jménu, tam je On uprostřed nich. Jak je to možné? Děje se to skrze Ducha Svatého, který z nás činí důvěrníky, zasvěcené do Božích tajemství.

Jak se projevuje, že v nás začíná Duch Svatý působit a konat své dílo? Především tím, že člověk zatouží po čistotě, že se mu začne protivit vlnobití vášní, touží zbavit se hříchu, touží po tichu v duši. Touží uskutečnit lidský ideál - dokonalou čistotu, bezhříšnost, nepohnutelný pokoj, bdělé zření, věčnost.

»Touhy lidské přirozenosti (tj. těla) směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad...« »Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.» «Jsme-li tedy Duchem živi, Duchem i choďme.« (Galatským 5. kap.)

Zdroj: http://www.ambon.or.cz/