Ctihodný Euthimij (Dobromysl) Veliký

(památka podle církevního kalendáře 20. ledna / podle světského to je 2. února)

Narodil se v arménském městě Meliténé (dnes Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku) blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude mít velikou budoucnost.

Otec ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia. Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi, který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství. Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr svatého mučedníka Polievkta (památka 9. ledna dle církevního kalendáře/ dle občanského 22. ledna), ačkoli ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma, aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře (mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí), kde trávil všechny dny a noci v modlitbě, pamatováním na Boha a tělesnou prací.

Postupně se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal, že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází. O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem, a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.