Druhá neděle Paschální
Tomášova neděle. Antipascha.

15 dubna 2018

Kázaní

Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pána a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (Jan 20; 19 - 31).

Dnes činíme památku svatého apoštola Tomáše, kterého si všichni připomínají jako toho, který pochyboval o Kristově Vzkříšení, když mu o tom ostatní učedníci pověděli. I my si občas říkáme, kým vlastně byl, jaký byl člověk, proč mohl vůbec pochybovat?

Kromě místa, kde se evangelium zmiňuje o jeho vybrání Spasitelem k apoštolství (Mat 10, 2 – 4; Mk 3, 16 – 19; Luk 6, 13 – 15), dočítáme se o apoštolovi Tomášovi jen dvakrát. A hned prvé místo je významné. Když Kristus mluví ke svým učedníkům o tom, že je zapotřebí, aby se vrátil do Judska, kvůli tomu, aby tam vzkřísil svého přítele Lazara, učedníci se snaží Spasitele přesvědčit, aby byl co nejdále od nebezpečného Jeruzaléma. Jen apoštol Tomáš říká: Pojďme i my, abychom zemřeli s ním (Jan 11, 7 - 16). Ještě do Vzkříšení Kristova, tehdy, když ostatní učedníci viděli v Kristu jen učitele, on byl připraven pro lásku a věrnost k Němu s Ním i zemřít; jen zemřít, ani Ho ochránit, ani v nic doufat, ale jen spolu s Ním sdílet Jeho osud. A tento člověk, který byl s takovou oddaností a věrností připraven podělit se spolu se Spasitelem o smrt, odpovídá ostatním učedníkům na zprávu o Vzkříšení Krista: Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím (Jan 20, 25). Proč se tak ale vyjádřil?

Ne-li proto, že do svaté Padesátnice, do toho okamžiku, kdy byl Duch Svatý seslán na apoštoly, sami apoštolové zůstávali těmi samými bázlivými, často nechápajícími, často pochybujícími lidmi?

Jak mohl ale svatý Tomáš uvěřit, že Kristus vstal z mrtvých, když jediným svědectvím, jediným důkazem o Jeho Vzkříšení bylo, že ostatní učedníci jásali a radovali se, ale jinak zůstávali těmi samými lidmi, nezměniv se, ničím se neodlišujíce od toho, jakými byli dříve? Aby uvěřil zprávě o vzkříšení, bylo mu zapotřebí něco hodnověrného, než jen prostá radostná slova apoštolů, jelikož on chápal, že jestliže vstal z mrtvých Kristus, tak vše se na světě změnilo, že láska zvítězila, a nikoli nenávist, že nyní žijeme v novém světě, protože vpravdě Bůh přišel na tento svět a proměnil jej na věčný život…

A když se Spasitel postavil před ním, on uvěřil, protože ve Spasiteli byla záře věčného života, a On předstoupil před Svými učedníky už ne jako ten Ježíš z Nazareta, který byl jejich učitelem, ale jako Pán, který vstal z mrtvých, v moci a ve slávě Svého vzkříšení, avšak s rukama, nohama a bokem probodnutými hřeby a kopím. Vzkříšení Kristovo nesnímá, nevylučuje ono tragické v životě. Kristus vešel do života, aby nesl všechnu jeho tragédii a proměnil ji ve vítězství, ale dokud bude třebas jen jeden hříšník na zemi, Kristovo tělo zůstává tělem ukřižovaného Krista. Ve věčnosti On předstoupí před nás právě takovým, neboť Jeho ukřižování jasně hovoří o nekonečné Boží lásce. A vidíce Jeho, ukřižovaného Krista, ve slávě Vzkříšení, Tomáš se Mu poklonil a pronesl poslední, vítězné svědectví, které my máme a musíme pronést skrze celý svět, skrze náš život a skrze život světa: Pán můj a Bůh můj! Ale těm, kterým řekneme o Vzkříšení Kristově, těm kterým zjevíme, že On vstal z mrtvých, že On – Bůh zvítězil, jak tito lidé budou moci uvěřit, jestliže my zůstaneme podobni oněm apoštolům, kteří mohou jásat jen proto, že přežili, ale nemohou zjevit ani moc ani slávu Vzkříšení?

A proto my, kteří věříme ve Vzkříšení Kristovo, musíme se stát národem novým, jinými lidmi, lidmi, kteří věří v život, a to v život věčný, ve kterém triumfuje vítězství nad smrtí již nyní, neboť my, kteří jsme s Ním sjednoceni a máme účast na smrti Kristově (Řím. 6, 5), žijeme – máme a musíme žít věčným životem Vzkříšeného Krista, životem Božím…

Potom se už nebudeme bát smrti, nebudeme se bát strádání, nebudeme se bát ničeho na světě, neboť tento život nám nikdo nemůže vzít. Staneme se poté živými, vítěznými a přesvědčenými svědky toho, že vstal z mrtvých Kristus, a poté v nás ostatní spatří lidi věčně živé, kteří se naučili lásce, a kteří se naučili věřit v člověka, jak jen Bůh umí věřit v člověka. Doufat v naději, vítězit a bezmezně sebe oddávat radosti, lásce a vítězství Pána. Amen.

Podle kázání metropolity Antonije Surožského