Pátá neděle Paschální
Neděle o Samaritánce.

6 května 2018

Nedělní čtení Evangelia

Evangelium podle Jana (Jan 4, 5-42)

5. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi

6. tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne.

7. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: "Dej mi pít!" -

8. Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. -

9. Samařská žena mu odpoví: "Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají.

10. Ježíš jí odpověděl: "Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou."

11. Žena mu řekla: "Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu?

12. Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda."

13. Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň

14. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."

15. Ta žena mu řekla: "Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu."

16. Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!"

17. Žena mu řekla: "Nemám muže." Nato jí řekl Ježíš: "Správně jsi odpověděla, že nemáš muže.

18. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu."

19. Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok.

20. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"

21. Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.

22. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.

23. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

24. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

25. Žena mu řekla: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko."

26. Ježíš jí řekl: "Já jsem to - ten, který k tobě mluví."

27. Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´

28. Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem:

29. "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?"

30. Vyšli tedy z města a šli k němu.

31. Mezi tím ho prosili jeho učedníci: "Mistře, pojez něco!"

32. On jim řekl: "Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte."

33. Učedníci si mezi sebou říkali: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?"

34. Ježíš jim řekl: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.

35. Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni.

36. Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec.

37. Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne.

38. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete."

39. Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: "Všecko mi řekl, co jsem dělala."

40. Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny.

41. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo.

42. Oné ženě pak říkali: "Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa."

Kázaní

Po neděli o mrtvicí raněném následuje neděle o Samaritánce. Zamyšlení nad tím, co se sběhlo tenkrát v Samaří u studnice Jákobovy, bylo na Ambonu už loni. Pro dnešek bych se rád pozastavil nad slovy Pána Ježíše, že praví uctívači Boha budou se mu klanět v Duchu a v Pravdě. Spasitel zde průhledně vzpomíná Božskou Trojici. Duchem je míněn Duch Svatý, Pravdou míní Kristus sám sebe (vzpomínáte, jak jindy sám o sobě pravil: "Já jsem pravda..." Jan 14,6). Praví ctitelé Boží tedy uctívají Boha v Trojici: klaní se Otci skrze Ducha Svatého a Božího Syna. Jak se praví u dávných Otců: Sláva Otci, skrze Syna, v Duchu Svatém.

Základním významem křesťanského zjevení je dát člověku poznat pravdu o Bohu a pravdu o člověku. Ať mi někdo řekne, co by mohlo být pro spásu člověka důležitější! Anebo naopak - ať mi někdo zkusí vysvětlit, jak by bylo možno dosáhnout spásy a sjednocení s Bohem bez toho, aniž by člověk byl uveden do pravdy o Bohu a pravdy o člověku. Ani láska není důležitější, protože bez poznání pravdy je láska falešná či plochá (jak naznačuje prof. Osipov v přednášce o nepravoslavné duchovnosti)

A ještě citát slova Páně napovídající, že pravda je klíčem ke spáse: "A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí" (Jan 8,32).

Dnes však půjdeme po této cestě ještě dál. Hlavně budeme rozvíjet význam poznání pravdy o člověku. Povíme si něco o tom, jak je poznání této pravdy důležité z hlediska posmrtného života člověka - resp. z hlediska soudu, kterým duše prochází po svém oddělení od těla.

Chceme-li otevřít téma posmrtného putování duše, je nutno nejdříve opět otevřít jiné téma pravoslavné duchovnosti, a tím jsou vášně. Právě vášně jsou tím, čím je posmrtný úděl duše determinován především. Proto si něco o nich alespoň připomeneme. Tedy pro tentokrát jen krátce: vášně jsou síly v duši. Podobně jako tělo má svaly a pomocí nich se pohybuje, vykonává práci a různě se projevuje, tak i v duši jsou určité mohutnosti a síly. Mj. sem patří vášně, což jsou pokažené síly, které byly v původním stvoření dobré a měly sloužit zbožným účelům. Pak se to však nějak zvrtlo a tyto síly se zvrátily a nyní ničí duši člověka. Základní tři vášně jsou podle avvy Dorotoje tři, a z nich ostatní vášně různými kombinacemi pocházejí: je to touha po slasti, touha po penězích a majetku, a touha po slávě. Další hrozné vášně jsou např. hněv, závist, pýcha. Jak jsem již uvedl, původně to byly dobré síly: např. hněv před svým zvrácením byl sílou horlivosti pro Boha, jiné vášně byly původně nadšením pro nebeskou radost a touhou po růstu rozkoše duše ze společenství s Bohem apod.

V současném našem duchovním stavu pádu a hříchu nám však tyto síly (zvrácené směrem dolů) ničí a plení duši, ubíjejí a svrhávají ji do prachu, do tělesnosti, do rozkladu, do smrti. Z původního dávného stavu, kdy byly tyto síly obráceny vzhůru a táhly duši nahoru, však zůstala zachována jedna jejich vlastnost, která dnes dává vášním jejich strašlivou destrukční sílu ničit a trýznit duši do nekonečna. Touto vlastností je neukojitelnost vášní. Kdysi, před hříchem, se člověk nikdy nemohl nabažit společenství s Bohem a nebeského života, a nekonečný Bůh a neohraničený nebeský život mohli stále a stále duši uspokojovat, ona se jimi mohla stále sytit, aniž by se jich někdy mohla přesytit. Úplně jiné to však je, když se duše otevřela tělesnosti a pozemskosti a rozvířily se v ní vášně. Omezené lidské tělo a tento konečný smyslový svět nikdy nemohou uspokojit duši a nasytit její touhu. Proto se právě ta původní neukojitelnost vášní stává člověku největší trýzní. Boháč nikdy nebude mít dost majetku. Čím více peněz má, tím více je neklidný a buď touží po dalším jmění nebo se trápí přemýšlením, jak nepřijít o to, co už si nasyslil. Rozkošník nikdy nebude definitivně uspokojen. Hněv se nikdy nevybouří, ale vždy znovu vzplane - nějaká příčina se pokaždé najde. A že by někdo jen tak sám od sebe bez práce nad sebou zanechal závisti? A tak bychom mohli pokračovat dále a dále.

Dokud jsou vášně zakořeněné v duši člověka, pak nikdy nebude mít klid. Ani zde ani po smrti. Nyní už můžete sami uhodnout, do jakého stavu se dostane vášnivá lidská duše poté, co opustí tělo. Smrtí vášně nezmizí. Právě naopak. Co asi začnou tyto vášně činit s duší člověka? Jakou hroznou silou je náhle lidská duše zmítána? Situaci vášnivé duše po smrti těla kriticky zhoršují dva faktory. Oba mají původ ve ztrátě těla. Oddělení duše od těla se totiž projeví hned dvěma katastrofálními důsledky.

a) Prakticky všechny vášně se zcela nebo částečně realizují skrze tělo, či ve smyslovém světě. Samozřejmě, nejnázorněji to vidíme u vášní tělesných: rozkošnictví, opilství, břichopasnosti, či v touze člověka po majetku. Pro ně je tělo naprosto nutné. I ostatní vášně se však více či méně uskutečňují skrze smyslový svět. Okamžikem smrti však duše, navyklá na seberealizaci ve vášních, o tělo a přístup do smyslového světa přišla. Duchovnímu životu nepřivykla, ten jí zůstal nejen cizí a nepoznaný ale potažmo i nedostupný. Dveře k němu jsou zavřeny. A ze smyslového světa pozemského byla duše smrtí vyrvána. Tam už také nemůže. Jenže odchodem z těla se duše ve svém nitru, návycích, vnitřním zformování a uspořádání nezmění. Jak žila duše za svého života v těle, tak chce žít i nadále. Nic jiného nezná, nic jiného neumí. To jediné, čím ve svém tělesném životě vášnivý člověk naplňoval a živil svou duši, bylo ukojování vášní. V tom tkvěl život duše vášnivého člověka. A nyní je toto vše pro tuto duši mrtvé. Se smrtí těla pro ni umírá celý její svět. Nesmrtelná duše zažívá smrt. Ano, říkali jsme, že vášně jsou v principu neukojitelné. Jenže nyní duše přišla i to zdánlivé, klamné a chvilkové ukojování vášní. Nemá nic. Touha a žádostivost zůstala, ale uspokojení je - i v té nejmenší míře - už odepřeno. Trýzní se palčivou touhou, kterou už nikdy nebude moci naplnit - ani zdánlivě, ani na chvilku.

b) A dále - a to je ještě horší - zde v tomto těle člověka před plným působením vášní na jeho duši chrání jakási tělesná slabost. Dokud je duše v těle, nikdy ji nemohou vášně opanovat zcela - takže ani neustále ani v plné síle. Slabost a křehkost těla tomu brání. Např. jakkoliv je touha člověka po nějaké vášni silná, tento člověk musí také někdy spát, a to je chvíle, kdy od mučivé vášně duše odpočine. Jakkoliv je silná jeho vášeň pro dobré jídlo, i když by chtěl stále pokračovat v jejím uspokojování (předpokládejme, že má tu možnost a hodovní stoly se stále prohýbají), tak bude po nějakém čase už tak přejedený, že se již nemůže na ty lahůdky ani podívat. A vášeň se utlumuje (alespoň dokud mu nevytráví). Stejně tak se to má s opilstvím, se sexem i s jinými tělesnými vášněmi. Dokonce i v případě duševních vášní jako je hněv, prahnutí po moci a slávě - čas od času na ně (dokonce i člověk zcela ovládnutý těmito touhami) zapomene, něčím se odreaguje a nemyslí na ně. Jenže tento "ochranný tlumící polštář" tělesné slabosti, nesoustředěnosti, rozptýlenosti, smrtí zmizí. Po smrti je duše dokonale bdělá, neusíná, - a vášeň, která se za života těla v duši zakořenila a rozvinula, a duše na ni uvykla a přijala ji jakoby za svou součást, může se zmocnit duše naplno. Tam pak už není kam zalézt, kam se schovat, kam uhnout. Vášeň se v duši rozvine v maximální síle a bez úlevy.

Dalším tlumícím jevem, který působí za našeho života na duševní stav, je zapomnětlivost. Jednotlivé vášně, hněv, závist a další - prožíváme vždy po nějaký čas, a pak zapomínáme a prožité přechází do podvědomí. Jak říkají otcové: Zapomnětlivost je velkým nepřítelem našeho spasení. Proto církev upozorňuje a vyzývá k pokání; s koncem života se totiž rozpadá naše tělo, které příjemně skrývalo v podvědomí všechen ten hnůj, který se tam pomalu vrstvil v průběhu životaběhu, a všechno(!) co je přikryto a uchovává se v člověku kdesi v temných hlubinách, se vyjevuje před očima duše. Vášně začínají působit v té míře, v jaké jsme je pěstovali a zalévali. Jaké to bude strašlivé překvapení až uzřím pravdu o sobě! Začnou muka.

My tady zemi snadno zapomínáme. Zezelenal jsem závistí, ale pak jsem zapomněl. Jenže vášeň zůstala. Tělesné vášně ve tvém nitru skrytě přetrvávají. Tělo pak už nemáš, ale vášně v duši zůstaly. A to je problém.

Psychologové a psychiatři vědí, co je to podvědomí a co vše se tam může skrývat. A jakou sílu mají tyto dávno zapomenuté prožitky nenápadně (nebo i výrazně) ovlivňovat naše vědomí. A hlavně ty hrůzy, které se tam skrývají. Nevyřešené problémy, zážitky, s nimiž se člověk nevyrovnal, ale jen je odsunul, a především hříchy, z nichž se člověk neočistil pokáním (a proto ho svědomí hlasitě či tiše usvědčuje - ať už si je uvědomuje či nikoliv). To vše žije v člověku dál, leč skrytě. Psychologové vědí, že nic jen tak samo od sebe z lidské duše nezmizí, ale kdesi se to v člověku schovává. Tyto zapomenuté problémy někdy dokáží z hlubokého sklepení podvědomí tak mocně ovlivňovat psychický stav člověka, že musí dokonce vyhledat lékařskou pomoc. A když mají tyto stíny neviditelné ze stavu denního vědomí takovou moc nad stavem duše ještě za života, co asi dokáží učinit s duší po smrti?

Tuto pravdu o vášních zvěstuje lidem asketické učení pravoslavné církve. Proto církev neustále lidi před vášněmi tolik varuje. Proto neúnavně vyzývá k jejich vykořeňování a odstraňování z duše. Proto se snaží lidi přimět k asketickému životu, který člověka osvobozuje od vášní. Proto postní pravidla církve. Pracujte na očišťování své duše, na změně svého nitra. Kontrolujte obsah své mysli. Nedopouštějte, aby se vaše mysl naplňovala čímkoliv, co vás prostě jen tak napadne, nedávejte špatným myšlenkám svou duševní energii, nedovolujte, aby se ze špatného myšlení nestal zvyk, nenechte v duši rozvinout vášně.

A hlavně, kvůli tomu všemu církev neúnavně vybízí lidi k pokání, aby se očišťovali od hříchů. Pokání totiž působí opačnou silou. Omývá poskvrnu hříchu. Brání vášním, aby se zakořeňovaly v duši, nedovolí, aby vášně srostly s lidským srdcem. Oslabuje jejich působení.

V duši křesťana v průběhu jeho života tedy působí dvě duševní síly: jednou jsou vášně a druhou je pokání. Tyto síly proti sobě zápolí. Smrt a to, co následuje bezprostředně po ní, ukážou, do jakého stavu dospěl vzájemný zápas těchto sil. Duchovní stav člověka v okamžiku smrti má nedozírné důsledky pro další život duše po smrti.

Jakým způsobem se zhodnotí, kam až dospěl zápas člověka proti vášni, či naopak do jaké míry se vášním podařilo opanovat duši? Zkusím se zde nad tím trochu zamyslet. Třeba se to bude někomu hodit.

Abychom mohli toto téma dále rozvíjet, musíme odkázat na pravoslavné učení o tzv. "celnicích" (staroslovansky: mytarstva, čili jakési přechody, jimiž musí duše po smrti procházet). Není to tak docela nepodobné tomu, co se děje na hranicích mezi státy, kde mají svou strážnou budku celníci, kteří prošacují poutníka, hledajíce, zdali snad u sebe nemá něco, co je předmětem jejich zájmu. Podobně i duši na její cestě zastavují démoni, temní celníci, na jednotlivých přechodech a zkoumají, jestli v duši není něco, co je předmětem jejich zájmu. Zdá se, že jsou běsové rozděleni do jednotlivých rezortů, a to podle jednotlivých vášní. Každá vášeň má své běsy, které se snaží právě tu svou vášeň v člověku rozdmychávat, hledají, zdali najdou v lidské duši předpoklady k rozvinutí vášně a jestli tam najdou napnuté strunky svých vášní, a pokud ano, tedy na ně pidlají jak na bendžo své démonické akordy.

Učení o posmrtných "celnicích" se zakládá především na zjevení sv. Theodory. Leč existence a struktura celnic byla odkryta i jiným svatým. Je to tradiční učení pravoslavné církve. Dnes se někteří snaží toto zjevení zpochybňovat a poukazovat na to, že nebylo Církví nikdy dogmatizováno; to však nic neznamená - dogmatizovat toto učení nebylo potřeba, protože až do současnosti proti němu nikdo nevystupoval; ve skutečnosti je učení o "celnicích" pevnou součástí pravoslavné tradice (jak hlásá např. i prof. Osipov). Starci i ve 20. století, kterým byly zjeveny posmrtné věci člověka a kteří viděli, kde se člověk nachází po smrti, považují "celnice" za nepochybnou záležitost. Např. starec Lavrentij Černigovský sdělil jedné své věřící, kde je duše jejího otce: "... otec ještě neprošel celnicemi. Stává se, že někdo jimi projde za tři dny, za 20 dní, za 40 dní, jiný za rok či dva nebo za čtyřicet let. Záleží na tom, jaké má hříchy, a kde ho na jaké celnici zadrží. Proto je nanejvýš potřebné udělovat za něho almužny a přinášet prosfory na proskomidii. Čtyřicet let prochází celnicemi ten, za koho se někdo modlí, ale kdo má za sebou velké hříchy."

A jak zkoumají tito neblazí "celníci" duši na její posmrtné cestě? Tak tedy, co jsou to vlastně ty "celnice", na nichž je duše zastavena a "proclívána"?

Démoni na celnicích nečiní vlastně nic jiného, než činí za života člověka, kdy se svými pokušeními snaží rozjitřit v něm vášeň, rozdmychat její temný plamen. Za tělesného života člověka mu do hlavy vsouvali myšlenky, resp. podněty, a čekali, jestli duše odpoví a začne-li rozvíjet myšlenku, přidá-li pak ještě emoci a vykreslí-li v obrazotvorné části mysli příslušné obrazy, představy a fantasie. Tak se líhne z tohoto dračího vejce činná vášeň. Následně i po smrti na celnici je to vlastně podobné - duši jsou tam představovány klamné obrazy té či oné vášně. Démoni vykreslí dokonalou projekci obrazů vášní (a s potěšením určitě použijí právě ty obrazy, které si mysl zvykla za života sama vytvářet a jimi vnitřně vášeň uspokojovat). A čekají, jestli duše - k jejich radosti - na tyto klamy odpoví, či zdali - k jejich zlosti - zůstane lhostejná a nemůže být na celnici zadržena.

Takže na každé celnici běsové před duši postaví iluzi té vášně, která k té či oné celnici náleží. Např. na celnici jídla, pití a hrubých smyslových požitků se duše labužníka setká s nejvěrnějšími obrazy nejoblíbenějších pokrmů, s jejich vůní a chutí. Po obrazech hostin a nejlepších pochoutek přijdou jiné smyslové obrazy. Nemusím zde jistě rozvádět, co asi na příslušné celnici uvidí smilník a rozkošník. Na celnici vášně zištnosti, lakomství a touhy po penězích duše může uvidět např. hromady zlata, peněz a všeho jiného možného jmění, samozřejmě především to, které ji za života zvláště přitahovalo a po němž žíznila. Na celnici ctibažnosti a touhy po slávě se mohou ukázat démoni v podobě lidí, kteří se před duší klaní, obdivují ji, chválí za krásu, moudrost, umění, tleskají či pochlebují, či mohou ji velebit za jiné domnělé schopnosti.

Na všech celnicích - je jich přibližně 20 - jde jen o jedno: pokud duše na simulaci předmětu vášně odpoví, získávají démoni právo duši zadržet, a případně ji skrze tuto vášeň vláčet, kam je jim libo. Nejde při tom vlastně tak docela o násilí; oni skrze nevykořeněné vášně, které si člověk v duši sám zasadil, vypěstoval a hýčkal, uvedou duši do takového stavu, který odpovídá peklu. Rozdmychaná vášeň, která nemůže být ukojena, přičemž člověk je touto vášní spoután a nemůže se od ní osvobodit, protože je přirostlá k jeho duši, to je přece peklo. A démoni jen "topí pod kotli", v nichž se duše smaží, - tj. rozdmychávají temný oheň vášně v každé duši, a tím i její nekončící muka.

Jak je snadno patrno, tak tento mučivý plamen nemá nic společného o tzv. "očistcovým plamenem", o němž mylně učí římskokatolická církev hlásající, že církev existuje ve třech stavech: na zemi, v očistci a v nebi (katol. katech. 954). O očistci doslova tvrdí katolický katechismus, že si zde někteří "odpykávají své viny" (1475). Katolický katechismus učí: "Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni ... jsou po své smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, nutné ke vstupu do nebeské radosti" (1030).

Jenže plamen vášní nikoho neočišťuje. Ten, kdo hoří v tomto plameni, se tím přece nestává lepším. Jsou to muka a nadějí hříšníka není vypršení jakési lhůty očišťovací, kterou až si odtrpí a hříchy si "odpyká", bude propuštěn a dostane se do nebe. Nadějí v tomto utrpení jsou modlitby Církve, které přináší Církev na zádušních bohoslužbách, konají se při liturgii např. na proskomidii a při velkém vchodu; jsou to modlitby křesťanů, které vznášejí za zesnulé, když za ně v chrámu stavějí svíce, nebo když se modlí při svých každodenním domácích modlitbách.

Toto nemá s očistcem, ani odbývání si nějakého trestu za hříchy, ani přinášení zadostiučinění za hříchy, jak učí římskokatolická církev ve své báji o očistci. (Opakovaně to zdůrazňuji, protože někteří povrchně usuzují, že "celnice" jsou pravoslavnou obdobou očistce, a že tedy pravoslavná církev má jakoby podobný náhled na záhrobní úděl duše jako římsko-katolické učení.

Římská teologie se se zvláštní zálibou velice podrobně - a lze říci: v právnickém duchu - zabývá tresty za hřích. Rozděluje tresty na věčné a časné; věčné zbavují člověka společenství s Bohem a činí ho neschopným dosáhnout věčného života - to je věčný trest. Všední hříchy jsou očišťovány mj. i v očistci a "očišťování (myslí se v očistci) zbavuje (člověka) tak zvaného "časného trestu" za hřích" (katolický katechismus: 1472). Dále katolický katechismus radí, že "křesťan se má snažit přijímat časné tresty za hřích jako milost" (1473). Nauka o očistci je pak dále prorostlá s jiným učení a to o odpustcích a o tzv. pokladu církve (nadbytečné zásluhy Krista a svatých, který může církev otevřít křesťanu /ať už na zemi nebo v očistci/, aby mu byly odpuštěny nějaké časné hříchy. Viz něco o tom v katol. katech. 1478, 1779 a 1498.) To je úplně jiné pojetí a jiný duch než v Pravoslaví.

Pravoslavné učení má zcela odlišné pojetí trestu, než římská církev. Trestem dle nás není kárný výkon Boží spravedlnosti, ani přinášení zadostiučinění Bohu, ale vstupem do pravdy o sobě; vzpomeňme na sv. Antonína Velikého: Bůh se na nikoho nehněvá, nemiluje svaté více než hříšníky. Muka - to je uvedení do pravdy takové duše, která se za svého života spojila se lží a klamem. (Toto trápení není žádnou milostí.) Svým životem zde každý sám rozhoduje, co mu přinese chvíle smrti, až bude zvednuta opona a bude zjevena plná pravda: o Bohu i o člověku. Dle způsobu života tady na zemi bude pro jednu duši zjevení pravdy o ní i o Bohu radostí, pro jinou však hrůzou.

Je-li duše zastavena na nějaké celnici, a po nějakou dobu nepokračuje dále, ani se nepropadá dolů (jak se o tom hovoří v některých zjeveních), pak to není kvůli tomu, že by se na té celnici očišťovala, ale je to proto, že se za tuto duši někdo modlí. Před pádem ji zachraňují modlitby přinášené za duši na zemi. (Podle některých zjevení se zdá, že je možno vymodlit dokonce i duši z pekla - opět však platí - není to kvůli tomu, že si duše už něco odpykala, nebo vypršela nějaká lhůta; je to jen díky modlitbám zde na zemi.) V modlitbách se sjednocujeme s touto trpící duší, a tím ji můžeme duchovně obdarovat. Svými dobrými skutky doplnit to, čeho se jí nedostává, svou askezí a svatostí jí dát orientaci, je-li zmatena, a vyvést ji z kalné mlhy vášní k poznání Krista. Skrze naše modlitby s k duším v záhrobí přibližuje Pán. (Nemusím jistě unavovat rozváděním, čím se působení těchto zádušních modliteb odlišuje od učení o odpustcích. Nevěříme v žádné pokladnice nadbytečných či nespotřebovaných zásluh.)

Na závěr tohoto oddílu:
Je-li duše zadržena na celnici, ale nepropadne-li, znamená to, že je v ní alespoň jiskra pravdy a pokání, a že se za ni někdo modlí. Nadějí všech pravoslavných křesťanů jsou modlitby Církve, které za všechny zesnulé bratry a sestry každodenně přináší. Jenže jak může být zadržená duše osvobozena? Nejedná se tu přece jen o nějaké dodatečné očištění? Jak jsme již pravili, plamen vášně nemá žádnou schopnost očišťovat duši. Takže osvobozena může být jenom tím, že je démonům vzata možnost duši pokoušet a rozněcovat v ní ten temný plamen. A tuhle moc nemá dokonce ani anděl, ale má ji Církev, mystické Tělo Krista, který přemohl ďábla. Přímluvy svatých a modlitby živých na zemi přinášejí duši na pomoc tuto sílu Církve, k níž se duše za života přivtělila. Církev je společenství, z něhož nikdo svou smrtí neodchází. Posvěcení, jehož dosahují věřící zde na zemi, se může přenášet i přes hranici smrti na duše zesnulých.

Takže na každé celnici duše prožívá ty stavy vášní, jimiž je nakažena a které nevykořenila. Jestli byl člověk nedbalý a nepoznal pravdu o sobě za svého pozemského života, pozná tuto pravdu (a může to být děsivé překvapení) právě na celnicích jednotlivých vášní. K poznání každé vášně tam dochází tváří v tvář této vášni. Na jedné straně se zjeví Boží pravda. Dochází k hrůze z odpovědnosti, jestli duše ustojí tuto vášeň a neupadne-li do ní a obrátí-li se k Bohu. Před tváří zjevivší se pravdy a před tváří činné vášně. Všichni víme, co je to aktivní vášeň, když vítězí. Jestliže člověk vášni propadl za života, tak propadá i zde. Pokud však bojoval a kál se, pak má i na celnici dosti sil, odtrhnout se od vábivých klamů a opustit tuto vášeň. Duše, která propadla, začne touto vášní trpět, je mučena touto vášní. Proto církev s takovou naléhavostí a důrazem a láskou každého volá: Dávej zde na sebe pozor, kaj se dokud není pozdě, omývej duši pokáním.

"Na zemi jsme proto, abychom složili zkoušky, a pak jdeme dál" (pravil starec Paisij). Závěrečná zkouška, na které se vyjeví, jak jsme zvládli školu života, je na celnicích. Tváří v tvář každé vášni duše opravdu skládá jakousi zkoušku. Padá ta duše, která není schopna odtrhnout se od působení vášně. Je to konfrontace duše s pravdou. Tam se dozvíš, kým opravdu jsi, jaká je tvá duše. Tam se zjeví, zda je člověk plně pokořen svou vášní, nebo je-li schopen se od ní odtrhnout. Není-li schopen, pak hrozí, že se tato muka vášně stanou trvalým stavem lidské duše.

Na každé celnici může tedy proběhnout s lidskou duší trojí věc. Buď duše zůstane k vášni, která ji tam pokouší, zcela lhostejná a prochází dál. Celnice nemá sílu ji zadržet. To je nejlepší výsledek. Nejhorší výsledek je, když duše na pokušení vášně odpoví celou svou silou, naplní se touto vášní. Pak se propadá a jde tam, kde je domov této vášně. Nu a pak je něco mezi tím. Duše na vášeň odpoví. Ale zároveň bojuje. Vášeň v ní nezapustila pevné kořeny, protože se duše za života kála a s vášní bojovala. Na celnici je duše zadržena, nemůže dál, ale zároveň se nepropadla, protože není plně sjednocena s vášní. Za takovéto uvízlé duše se církev modlí. To jsou duše, ve kterých zůstává stále něco dobrého, je tam stále naděje, že nakonec ten zápas ustojí.

Modlitbou můžeme pomoci duši, pokud v ní hoří alespoň malinký plamínek pravdy. Do vášně mohla duše padnout kvůli slabosti. Pak je možno pomoci.

Soud nad lidskou duší je jistě daleko složitější záležitost, do níž zasahuje mnoho faktorů a dalších vlivů, než jen vášně a hříchy. Projevují se zde modlitby Církve, jak jsme se již zmínili. Působí milosrdenství Boží, pokud je k němu duše otevřená. Veliký význam pro duši má každé přijímání svatých Tajin, jimiž se duše za života v těle léčila a napravovala svůj vnitřní stav.

Anděl ochránce pomáhá duši v tomto zápasu. Posiluje ji tím, že jí osvěcuje vírou v té síle, kterou si duše za života osvojila. V tomto hrozném stavu rozkolísanosti a otřesů z probouzených vášní ji anděl upevňuje a uklidňuje tím, že proti svodům vášnivých klamů staví podávání inspirace svatého klidu a míru - v té míře, nakolik se duše dokázala tomuto svatému světu Božího pokoje otevírat ještě za svého života v těle. Každý okamžik zde na zemi, kdy duše prožila nadpozemský mír a blahodatný klid, který člověk může pocítit např. při bohoslužbě, při modlitbě, při přijímání svatých Tajin, zde - ve stavu zkoušky ohněm vášní - duši pomáhá překonat toto kritické pokušení. Anděl ochránce má totiž možnost všechno to nebeské, co duše prožila za svého života, nyní v duši opět vzbudit, připomenout, a tím duši pomoci najít ve zmatku pokušení správnou orientaci vzhůru.

Na tomto místě se dotýkáme jednoho z mnoha významů bohoslužeb pro duši člověka. Při bohoslužbách se může věřící setkat tady na zemi s nebeskou energií, nadýchnout duchovního vanutí, získat zkušenost s nebeským stavem. K tomu je důležité, aby bohoslužba měla určitou základní úroveň svého provedení a nebyla příliš krátká (nejlépe to splňují bohoslužby, jak je slouží Řekové). Pravoslavné bohoslužby se nesou v duchu pokoje, plynou v nevzrušenosti, jisté monotónnosti, ale energicky a nikoliv mdle. To vše uklidňuje nitro člověka rozbouřené světským a tělesným vlnobitím. Bohoslužby jsou jako pokojný přístav pro lodičku duše zmítanou na neklidném moři. Právě ten klid (světskému člověku bude připadat jako jistá jednotvárnost) bohoslužeb učí duši spočinout v nebeském "činném klidu a bdělém odpočinku" a dává mu zkušenost nebeského díla - kdy je duchovní prací bdělost, soustředění a patření vzhůru. Proto je - právě s ohledem na posmrtný život, a právě v dnešní době roztěkanosti a všudypřítomného neklidu - nutné co nejčastěji se bohoslužeb zúčastňovat, aby se duše učila tomuto stavu a mohla se na něj rozvzpomenout, až kolem ní budou vířit démonické klamy svádějící duši do zmatku vášní.

Dále anděl přináší duši na pomoc energii dobrých skutků, které člověk za života vykonal. Ano, tady se projeví obrovská síla lidských skutků, o nichž se píše v Bibli - skutky jdou po smrti s námi (Zjevení Janovo 14,13).

Nesmírný význam lidských skutků nám zde na zemi zůstává vždy alespoň částečně skryt. Čím je dána tato jejich hodnota a na čem se zakládá přesah, který mají lidské skutky z toho hmatatelného světa do duchovní dimenze? (A zvláště to platí o dobrých lidských dílech.) Je to zřejmě dáno mravní hodnotou lidského skutku. Pokud člověk je schopen konat nezištně, bez očekávání odměny, ani kvůli strachu z trestu, pak má takový skutek absolutní hodnotu. My tady na zemi můžeme konat mravně hodnotné akty, protože jsme svobodni. Nevidíme zde ani nebe ani peklo; ani Boha ani temné síly. Proto jsme svobodni. Jestli chceme, konáme dobro, chceme-li činíme zlo; a obojí děláme, aniž by nás strašil reálný pohled do pekla, kam vede cesta ze zlých skutků, či lákal ráj, kam člověka povznášejí dobré skutky. Tam, po smrti, už je vše zjeveno. Tam už není nikdo nevěřící. Peklo i ráj tam každý vidí tak, jako na zemi vidíme krajinu, stromy, řeky, nebe, hvězdy. Tam už není svoboda rozhodování v tom smyslu jako tady na zemi. Děs pekla a krása ráje tam už nedovolují tu plnou mravní svobodu rozhodovat se o svých skutcích bez jakéhokoliv ovlivnění. Peklo je strašné a z démonů jde taková hrůza, že ten, komu se zde na zemi z nějakého důvodu mohou zjevit v plné své podobě, se z toho většinou pomátne na rozumu. Pro toho, kdo to vidí, neexistuje už žádné svobodné rozhodování, jestli k nim chce či nikoliv.

I zde na zemi samozřejmě můžeme věřit v nebe a věřit, že je i peklo. Ale je to "jen" víra. Dokud jsme v těle, tak jsme od těchto duchovních skutečností jakoby za záclonou. A to nám dává svobodu rozhodovat se bez nátlaku. A to potažmo dává našim skutkům (a zvláště těm dobrým, nezištným a zbožným) nepředstavitelnou váhu a dosah. Sloužit neviditelnému Bohu, aniž by k tomu člověka donutil děs z pohledu na ďábla, aniž by člověk viděl blaha, která Bůh připravil těm, kteří ho milují, to je síla, která prolamuje nebesa. Před tím se sklánějí i nebeské mocnosti. "Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili," pravil Pán Tomášovi.

(S použitím přednášek prof. Alexije Osipova)
Zdroj: http://www.ambon.or.cz/