Předvánoční půst

Rozhovor s protojerejem Igorem Efremuškinem časopisu HLAS PRAVOSLAVÍ

Jsme na prahu předvánočního, filipovského půstu. Proč se máme postit? Jak to prospívá duši a tělu? Čím se tento půst liší od ostatních? Tyto otázky jsme položili, otci Igoru Efremuškinovi.

- Otče, půst se blíží, ale některým, třeba mně, se zdá, že teprve nedávno skončil půst předchozí. Proč je v naší církvi tak velké množství půstů? Postních dnů v roce je víc než nepostních.

Matka Církev se o nás stará. Není tajemstvím, že velmi často nemůžeme zdolat své vášně. Proto nás církev učí zdrženlivosti tím, že nás omezuje. Pamatujme na to, že půst se netýká jenom jídla, ale jde také o modlitbu a duchovní růst. Ale bez oslabování těla duchovní progres není možný. Právě v průběhu půstu nás církev vyzývá, abychom učinili nějaký dobrý skutek, na který jsme neměli čas dříve, třeba pomohli bližnímu. Tím, že omezujeme své tělo prostřednictvím půstu, jakoby zapomínáme na sebe a vzpomínáme na lidi kolem nás. Proto máme čtyři vícedenní posty v roce a dva postní dny v týdnu. Jednou jsem si objednával v pizzerii pizzu bez sýra, bez šunky, bez ničeho. Prodavačka se hodně divila a řekla mi, že tím pádem tam už nic nezbývá. Myslela, že mám dietu. Snažil jsem se jí vysvětlit, co je to půst. Ona mi ale odpověděla, že ona sebe nikdy omezovat nebude. Člověk, který nemá žádné hranice, necítí rozdíl mezi dobrem a zlem, neví, co je hřích, a proti hříchu nebojuje. A proto je svět kolem nás takový, jaký je.

- Jaké specifikum má předvánoční půst?

Na jedné straně je jednodušší, protože občas si můžeme dovolit i rybu. Ale na straně druhé pro nás žijící v Evropě je tento půst nejsložitější ze všech. Prosinec je dobou, kdy se na náměstích zahajují vánoční trhy, v obchodech se prodávají různé dobroty, probíhají firemní večírky. Začíná nákupní horečka. Pro pravoslavného křesťana je to nesmírně velké pokušení. Sousedi nás zvou na návštěvu. Nemůžeme pozvání odmítnout, jdeme, a tam jsou řízky, dortíčky, alkohol. Co máme dělat?!

- Ale otče, vždyť ještě apoštol Pavel pravil: „Pozve-li vás někdo z nevěřících a chcete tam jít, jezte všechno, co vám předloží, a pro své svědomí se na nic neptejte.“ Podstatným se mně v této větě zdá to „chcete tam jít“. Znamená to, že křesťan může klidně jít na návštěvu a jíst cokoliv?

Není to úplně tak. Pokud máte možnost pozvání odmítnout, odmítněte. Může se ale stát, že tím člověka urazíte. Když cítíte, že jste v takové složité situaci, jděte. Když je to váš blízký kamarád, zřejmě ví, že se postíte, a uvaří pro vás něco postního. Zkuste třeba i naznačit, že máte půst. Apoštol Pavel tady myslel něco jiného. Nesmíme se pyšnit tím, že se postíme. „Chcete tam jít“ znamená spíš, když už jste tam šli, jezte všechno, co vám předloží. Pamatujte i na Kristova slova „abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci“.

- Jsou také dobře známa slova svatého Jana z Damašku: „Kdyby se půst týkal jen jídla, svatými by byly krávy.“ Co to pro nás znamená?

Jde tady o to, že lidé prostě mění svůj jídelníček, nahrazují nepostní jídla postními. Ale přejíst se postním jídlem je stejně jednoduché. Přestáváme jíst maso, ale můžeme sníst tunu salátu, brambor, těstovin. Snažíme se nahradit kvalitu kvantitou. Půst je ale také omezením množství. Za jedním starcem přišel jeho učedník a radoval se, že začal půst a on se teď nají svých oblíbených brambor. Starec mu ale právě tyto brambory zakázal. Protože půst je také sebezapřením. Vymýšlíme nové recepty, ale postní jídlo má být prosté. Dřív to bývalo tak, že peníze ušetřené půstem se rozdávaly chudým. Kromě toho je půst posílením modlitby. Ten, kdo se běžně modlí jenom modlitbu Otče náš nebo má jen krátké modlitební pravidlo, by měl k tomu přidat třeba čtení evangelia nebo žalmů. Nezapomínejme také na dobré skutky.

- Co se týká těch dobrých skutků – svatý Jan Zlatoústý říká: „Postíš se? Nakrm hladové, dej pít žíznivým, navštiv nemocné a nezapomeň na vězně.“ Máme to všechno dělat, jen když je půst? Nemělo by to být pravidlem pro náš každodenní život?

Samozřejmě to platí i mimo půst. Musíme, a co je podstatnější, máme možnost pomáhat vždy, každý den. Sám Pán Ježíš nás upozorňuje, že ho můžeme potkat v podobě hladového, žíznivého, nemocného nebo vězně. Pomoc člověku v nouzi nás často nic nestojí. Svaté Písmo nás učí, že kdo dává chudému, nebude mít nedostatek. Za pár korun si bezdomovec koupí chleba, my si této ztráty ani nevšimneme. Vězňům často chybí jednoduché věci jako papír, tužky. Já jsem jim na Paschu dával vajíčka a kuliče, radovali se jako děti. A kolik je nemocných, jimž chybí dobré slovo? Ano, nemůžeme jim pomoct odborně, to dělají lékaři. Ale my je můžeme podpořit slovem, úsměvem, svou přízní, modlitbou.

- Vraťme se ke gastronomické stránce půstu. Někteří lidé nemají možnost se postit kvůli zdravotním potížím nebo jiným důvodům. Co mají dělat?

Než se rozhodnou, že se postit nebudou, ať to alespoň zkusí. Samozřejmě někdy to nejde. Znám jednu věřící, která má nízký krevní cukr. Když si ráno nedá něco sladkého, omdlí. Tato paní chtěla jít ke svatému přijímání, ale kněz jí to zakázal, protože ráno snědla nějaký bonbon. Znamená to, že se ta žena nikdy nedostane k přijímání? Nesmí to tak být! Musíme být shovívaví k slabostem našich bližních. Ale někteří odmítají půst zcela bezdůvodně. Mohli by to zkusit, aspoň do nějaké míry. Pokud nemůžete nejíst, soustřeďte se na jiný aspekt půstu, odpouštějte, dávejte almužny, modlete se. Možností je spousta.

- Existuje nějaká hranice, do které to sebezapření nebo omezení může pokračovat? Znám příběhy, kdy lidi odvážela sanitka, protože to tak trochu s tím půstem přehnali.

K půstu se musí přistupovat opatrně. Přehání s tím nejčastěji ti, kdo jsou v církvi krátce. Hned začínají aktivně číst duchovní literaturu určenou třeba pro mnichy, chodí za nějakými starci, nakládají na svá bedra těžká břemena. Za chvíli upadají do druhé krajnosti a pak opouští církev. Pokud toužíte po hrdinských činech, poraďte se nejdřív se svým duchovním otcem. Co vám poradí, to dělejte. Platí to v podstatě pro každého. Nemáme postní pravidla pro laiky, jsou psána především pro mnichy. Laici ať poslouchají kněze, každý tak najde svou cestu.

- Otče, nakonec vám položím osobní otázku. Jaké je vaše oblíbené postní jídlo, které máte rád natolik, že si ho dokonce zakážete?

(Po dlouhém přemýšlení) Zkusím si zakázat pohanku se smaženými houbami.

- Co byste, otče, popřál našim čtenářům?

Přeji všem, aby tento půst byl pro vás příjemný, abyste ho lehce zvládli. Člověk, který se nenamáhal, nezažije tu pravou radost. Odměnou za malé postní úsilí nám bude obrovská radost svátku. Hlavně si pamatujte, co nás čeká na konci této cesty. Naším cílem je setkání s narozeným Ježíšem Kristem, který se vtělil, stal se člověkem, abychom my byli spaseni a dosáhli království Božího.