Svatá apoštolům rovná Nina, osvětitelka Gruzínů

(památka podle církevního kalendáře 14. ledna / podle světského to je 27. ledna)

Svatá Nina, byla neteří jeruzalémského patriarchy Juvenalija a příbuznou svatého Jiří, velikomučedníka. Protože její rodiče přijali mnišství, byla vychovávaná pod dohledem patriarchy Juvenalija, který ji svěřil pod vedení zbožné starice, která svaté Nině mnoho vyprávěla o tehdy ještě pohanské zemi Iberii (antický a byzantský název dnešní Gruzie საქართველო), postupem času, se tak v srdci svaté Niny rozhořela touha a přání, přinést světlo svatého Evangelia, do této země. Přání, bylo o to větší, když se jí jednou ve snu zjevila Matka Boží, která jí do ruky dala kříž spletený z větví vinné révy a řekla:« Vezmi si tento kříž, on ti bude štítem a hradbou proti všem napadením nepřátel viditelných i neviditelných. Jdi do země Iberské, zvěstuj tam svaté evangelium Pána Ježíše Krista a získáš blahodať u Něj a Já budu tobě Ochránkyní ». Když se probudila, měla svatý kříž v ruce (nyní se tento kříž nachází v Siónském katedrálním chrámu v Tbilisi). O svém snu řekla svému strýci patriarchovi Juvenalijovi, který jí dal požehnání na apoštolskou službu.

Když započalo za císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, svatá Nina, odešla do Iberie (Gruzie) šířit křesťanství a takto se zachránila před pronásledováním.

Nina svým svatým životem získala úctu všech tamních obyvatel. Přitáhla ke Kristu všechen lid. Jednou, tak za Ninou přišla nešťastná matka s nemocným dítětem v náručí a ptala se Niny, nedokáže-li nemocnému pomoci. Nina přiznala, že nezná sice přirozený lék, ale Ježíš Kristus, kterému se klaní, může ihned vyléčit jakoukoliv nemoc. Na prosby v očích matky, která jí podávala nemocné dítě, je od ní vzala, položila na své lůžko z žíní, klekla vedle a modlila se za jeho uzdravení. Potěšená matka si pak domů odnášela uzdravené dítě a pověst o zázraku se rychle roznesla. Doslechla se o ní i královna Nana, které lékaři nebyli schopní pomoci. Jednalo se o nemoc jejího chlapečka Bekara. Rozhodně chtěla po Nině uzdravení. Ta nejen že nechtěla nic slibovat, ale neodvažovala se ani pozvání královny přijmout. Jenže královna se jejím zdráháním nenechala odradit, nechala se k ní donést a prosila ji o přímluvu u Boha. Té se také dočkala a s ní i milosti uzdravení, protože důvěřovala a Nina byla oddána Kristu. K upevnění víry přispělo i to, že Nina odmítla královskou odměnu s tím, že je dost bohatá v Ježíši, který má pro ni v nebi odměnu větší.

Král Mirian měl radost z uzdravení, ke kterému v jeho rodině došlo, ale již ne z obrácení své ženy a z požadavku, aby i on přijal křesťanskou víru. Informace, které dostal, mu postačily k tomu, aby v krizové situaci, když selhala pomoc jeho bůžků, začal mluvit s Bohem. Stalo se to při jednom lovu, když zabloudil. Octl se v husté mlze a vnímal velké setmění v hlubokém lese. Myslel na nejhorší a pak se začal modlit, učinil nabídku své vděčnosti a důvěry, když se dostane ze situace, v níž vězel. Nato se rozjasnilo a zakrátko se setkal i se svou družinou. Po návratu povolal Ninu, aby ho v té křesťanské víře učila. Ta se tentokrát již nezdráhala přijít. Učení o Kristu cítila jako povinnost. Vyprávěla králi pravdy o Ježíši tak, že byl uchvácen a dal na její rady jak o stavbě kostela, tak o požádání císaře Konstantina o misionáře a biskupa. Víru také sám šířil na svém dvoře.

Nina odměny odmítala, šlo jí o to, aby všechen lid mohl poznat a uctívat Ježíše. O to také krále požádala a doporučila mu postavit chrám. Nakonec stavbu i sama řídila a na její radu král požádal císaře Konstantina o biskupa. Věrozvěsti přišlí z Cařihradu měli pro evangelizaci již Ninou připravené podmínky.

Odpočinula si od mnohé práce, kterou vykonala, a zesnula v pokoji v Hospodinu roku 335. Na místě jejího zesnutí, dal král Mirian postavit chrám svatého velikomučedníka Jiřího. Svatá Nina konala mnohé zázraky již za svého života a koná je po i svém zesnutí.

Příběh svaté Niny nám vypráví o tom, že u Boha není nic nemožného a zlé může změnit v dobro. A jde ještě dál, tak jak Ježíš zdůrazňuje:

„Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice … nic vám nebude nemožné.“
(Mt 17,20)

Víru si utvrzujeme tím, že z ní žijeme, důvěrnou modlitbou a skutky lásky. A vzděláváme se v ní slovem Písma svatého.

http://zivotysvatych.blogspot.cz