Obětování Páně

Svátkem Obětování Páně si Církev připomíná významnou událost pozemského života našeho Pána Ježíše Krista: čtyřicátého dne po svém narození bylo Božské Dítě přineseno do jeruzalémského chrámu, tehdejšího centra náboženského života izraelského národa (Luk. 2, 22-40). Podle Mojžíšova zákona (Lev. 12) nesměla žena po porodu po dobu čtyřiceti dní vcházet do Božího chrámu. Po uplynutí této doby pak obvykle přicházela s malým děťátkem do chrámu, aby vzdala chválu Hospodinu a vykonala očišťující oběť, jež spočívala v přinesení dvou hrdliček nebo páru holoubátek.

Přesvatá Panna–Bohorodice tuto oběť nepotřebovala, neboť porodila sám Pramen čistoty a svatosti, jejž počala bez účasti muže, z Ducha Svatého. Protože však i v této významné chvíli zůstala vzorem poslušnosti Boží vůli, podřídila se i ona předpisům Mojžíšova zákona.

Osobnost starce Simeona

Spravedlivý Simeon byl podle svědectví sv. evangelisty Lukáše jedním z vyvolených Božích mužů, kteří očekávali osvobození Izraele a na nichž spočíval Duch Svatý (Luk. 2,25).

Ve 3. století před Kristem vládl v Egyptě král Ptolemaios Filadelfos, který měl přání zaplnit svou velkolepou alexandrijskou knihovnu texty svatých písem. Zatoužil i po židovském Starém zákonu, a proto pozval vzdělané muže z Jeruzaléma, aby jeho text přeložili do řeckého jazyka. Tehdejší židovské synedrion (velerada) vyslalo do Egypta 72 učených starců, mezi nimi i spravedlivého Simeona. Práce byla podle podání dokončena ve velmi krátkém čase a nazvána „Překladem 72 vykladačů“, slavnou Septuagintou. Právě z tohoto textu vycházel dosud platný církevně–slovanský překlad Starého zákona, vytvořený již v 9. století našimi velkomoravskými věrozvěsty sv. Cyrilem a Metodějem.

Ctihodný Simeon dostal tehdy za úkol přeložit knihu proroka Izaiáše. Když narazil na slova „Aj panna počne a porodí syna“ (Iz. 7,14), považoval slovo „panna“ za chybné a chtěl je nahradit slovem „žena“. Tehdy se mu však zjevil anděl a zadržel jeho ruku se slovy: „Důvěřuj tomu, co je zde napsáno, sám se totiž přesvědčíš o tom, že se vše vyplní… a nezemřeš, dokud neuvidíš Krista Pána, který se narodí z Přečisté Panny.“ Spravedlivý Simeon uložil vše do svého srdce a zasvětil svůj život toužebnému očekávání Mesiáše.

Církevní podání praví, že v době, kdy byly Simeonovi zjeveny okolnosti jeho zesnutí, zbývalo do doby narození Krista ještě celých 240 let. Stejná posvátná tradice Církve nás zpravuje o tom, že poté, co na své ruce přijal narozeného Spasitele světa, opouštěl spravedlivý Simeon tento svět jako třísetšedesátiletý stařec!

Setkání Božího Dítěte s proroky Simeonem a Annou

V Lukášově evangeliu se vypráví, že po vnuknutí Ducha Svatého přišel stařec Simeon do chrámu právě ve chvíli, kdy do něj Přesvatá Panna a spravedlivý pěstoun Josef přinášeli malého Ježíše, aby splnili zákonný obřad. Zbožný Simeon vzal Dítě na své lokte, vzdal díky Bohu a pronesl proroctví o Spasiteli světa:

Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo k osvícení národů a slávu lidu tvého izraelského.

(Luk. 2, 29-32)

Když Marii a Josefovi požehnal, obrátil se Simeon k Ježíšově matce a řekl jí památná slova: „Hle, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Israeli a na znamení, jemuž bude odpíráno. A tvou vlastní duši pronikne meč, aby byla zjevena smýšlení mnohých srdcí.“ (Luk. 2,34-35)

V chrámě se nacházela též čtyřiaosmdesátiletá vdova Anna, která byla prorokyní a „která nevycházela z chrámu, sloužíc Bohu v postech a modlitbami dnem i nocí“. Ve chvíli, kdy byl do chrámu přinesen malý Ježíš, i ona „přišla a chválila Pána a mluvila o něm všem, kteří očekávali vykoupení v Jeruzalémě“ (Luk. 2,37-38).

Do narození Krista žili všichni spravedliví muži i ženy ve víře v příchod zaslíbeného Spasitele světa a toužebně jej očekávali. Poslední spravedliví Starého zákona – ctihodný Simeon a prorokyně Anna – byli Bohem uznáni za hodné, aby se osobně setkali s nositelem Nového zákona, v jehož osobě již rozpoznali Božství i lidství. V události setkání obou svatých lidí s Božím Dítětem si tak symbolicky podávají ruce Starý zákon se zákonem Novým.

Slavení Obětování Páně

Svátek Obětování Páně (církevně-slovansky „Sretěnie Hospodně“, tedy „Setkání s Pánem“) je jedním ze svátků „dvanáctera“ a náleží k nejstarobylejším svátkům křesťanské Církve. S patřičnou slavnostností je však slaven teprve od 6. století. Proč?

V roce 528, za vlády byzantského císaře Justiniána, postihlo Antiochii velké zemětřesení, které si vyžádalo životy několika tisíc lidí. V těžkých dnech bylo jednomu zbožnému křesťanu zjeveno, aby byl svátek Obětování slaven daleko slavnostněji než doposud, neboť jeho význam si toho zasluhuje. Když pak bylo v den svátku slouženo všenoční bdění a uskutečněn průvod s křížem, živelné pohromy v Byzanci rázem ustaly. Od té doby slaví pravoslavná Církev i tento svátek, podobně jako ostatní významné církevní svátky, s náležitou úctou a slavnostní bohoslužbou… neboť milosrdný Bůh shlédl ze své velebnosti na ponížení svého stvoření a prokázal lidem velké dobrodiní.

Zdroj: Doíbrý pastýř 2/2004