Třetí neděle Paschální
Neděle svatých žen myronosic.

22 dubna 2018

Nedělní čtení Evangelia

Evangelium podle Marka (Mar 15,43-16,8)

43. přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo.

44. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev.

45. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi.

46. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu přivalil kámen.

47. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.

1. Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.

2. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu.

3. Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?"

4. Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký.

5. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se.

6. Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položily.

7. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: `Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.´"

8. Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.

Kázaní

Myronosice čili ženy myro nesoucí
(Myro je vzácný vonný olej; byla to velice drahá, silně aromatická látka)

Dnes církev chválí lásku a obětavost žen, které doprovázely Krista při jeho putování a sloužily mu i po jeho smrti - při pohřbu. Nesly aromata, aby - jak jim velelo jejich srdce - posloužily Pánu a byly s ním i po jeho smrti, tedy tam - na konci všeho - ve chvíli, kdy lidský rozum už neviděl žádnou perspektivu.

Tato neděle je odpovědí všem, kteří říkají, že v Církvi jsou přehlíženy ženy či ženství. Tady jsou právě ženy ukazovány jako ztělesnění vlastností, které potřebujeme k životu v Kristu (nebo k následování Krista, jak raději říká Západ).

„Myronosice a apoštolé - obraz dvou stran našeho života: citu a rozumu. Bez citu není život životem. Bez rozumu je život slepý,“ říká sv. Theofan Zatvornik. Ukazuje nám, že do všeho, co ve svém církevním a potažmo duchovním životě činíme, musíme vložit také své srdce. Není-li v našich skutcích srdce, jsou mrtvé.

„Synu, dej mi své srdce!“ praví Bůh v Písmu.

Všimněme si, jak se církevní zbožnost vlastně podobá chování žen myronosic.
Je podobně „svatě nerozumná“ jako ony, které nerozumně pospíchají brzy ráno liduprázdnou krajinou k hrobu, i když dobře vědí, že hrob je uzavřen a s přetěžkým kamenem před vchodem si samy neporadí; ale přesto tam jdou. Je to věc srdce, nikoliv rozumu.

Pohleďme se, jak liturgicky, při paschálním bohoslužebném průvodu kolem chrámu, napodobujeme jejich svaté bláznovství: Jako drahocennost neseme vše, co nám zůstalo - zobrazení Páně, jeho kříž, na kterém odevzdal ducha, knihu s jeho slovy. To vše opatrujeme jako naše vzácné duchovní myro a s ním kráčíme ke hrobu. Vycházíme v noci z chrámu, abychom šli za Ježíšem až do konce. A jako myronosice se setkáváme s jeho Vzkříšením.

A toto „svaté bláznovství“ tvoří základ celého našeho církevního života.
Věřící chodí do chrámu, stavějí svíce, zbožně líbají ikony, klekají na kolena, modlí se - je to věc srdce. My to prostě musíme dělat. Ne proto, že by nás k tomu někdo nutil, nikoliv kvůli tomu, že bychom se jenom báli odsouzení na Božím soudu a pekla. My to musíme dělat, protože nás k tomu nutí srdce, láska. V křesťanském srdci se víra a láska spojují do jednoho ohně.

Zvláště naše doba, která se tak „vyznamenává“ náboženským skepticismem, bezvěrectvím, či dokonce naprostou tupou lhostejností k náboženství, nás vytrvale „rozumářsky upozorňuje“, že chodit do chrámu je ztráta času, který by se dal využít jinak a lépe (jak vlastně?)... Kdybychom byli na bohoslužbách jen kvůli rozumu, pak bychom asi pod takovou nepřátelskou palbou materialistického racionalismu nakonec přece jen zůstali doma nebo neděli využili k dalšímu vydělávání peněz.
Rozumní apoštolé zůstali zavřeni, protože se prostě docela rozumně (a dá se to snadno pochopit) báli. (Až vzkříšený Kristus a sestoupení Svatého Ducha zažehne jejich srdce.)

Jenže my, ve kterých už dnes Duch Svatý pracuje, musíme jít, chvátáme do chrámu, abychom se tam modlili, abychom se klaněli neviditelnému Bohu... Samé „nerozumné věci“, že? Jsme jako ty ženy, které nedokázala odradit žádná rozumná skepse: „Kdo nám asi odvalí ten veliký kámen od dveří hrobu?“ Napodobujeme ty ženy, neboť jako je táhlo jejich srdce k pochovanému Ježíšovu tělu, i nás srdce táhne do chrámu, na bohoslužby.
A právě jim, které šly učinit něco, co se zdálo být nesmyslné a nerozumné, byla jako prvním lidem na tomto světě zjevena pravda o vzkříšení, a jedné z nich se jako prvnímu člověku zjevil vzkříšený Pán.

Přišla neděle, tam a tam se bude sloužit Božská liturgie, tam sestoupí Bůh, tam Pán navštíví svůj lid - tam se bude konat Eucharistie. A u toho přece nemohu chybět.

Z nedělních hymnů:

Počestný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé,
plátnem čistým je ovinul
a pokryv je věcmi vonnými,
ve hrob nový je položil...
(Z troparu)

Stanul anděl u hrobu před ženami
a zvolal k myronosicím:
Pomazání mastí vonnou mrtvým náleží,
jak se však ukázalo, Kristu je porušení cizí...
(Z 2. troparu)

Myronosicím povelel jsi, aby se radovaly,
svým vzkříšením utišil jsi pláč pramatky Evy, Kriste Bože...
(Z kondaku)